Kousek od ráje

Tak už jsem zase zpátky na ostrově. A momentálně i zpátky na statku, ještě na chvíli. Myslím,
než i tady udeří opravdový podzim a hned po něm i děsná a krutá zima. Ale co to povídám…
Zima? A tady? Snad jsem se nechala malinko zmást zachumlanými výlohami v Palmě, které
se nám snaží i tady naladit atmosféru blížících se dní, kdy si tolik rádi zalezeme k teplému
čaji. Ale ano, ten čaj určitě a moc ráda, ale jděte pryč se zimou, vždyť já mám ještě léto!
Sedím tady v tílku a kraťasech u okýnka s tyrkysovým rámem, které vlastně samo o sobě
vypadá jako obraz. V tom tyrkysovém obdélníku se nádherně vyjímají hnědozelené odstíny
krajiny, kterou mám před sebou. Pole namixované s pozůstatky zahrádky, do které jsme se
báli vkročit, i když jsme po tom tolik toužili. Totiž, přímo před okny se nám tady ještě před
pár týdny vystavovalo a svůdně nás vábilo hotové bohatství… Objemná červená rajčata,
krásně zelené cukety, temně fialové lilky… melouny… papriky… zkrátka všechno, o čem
si někde ve městě můžete jen nechat zdát, stačilo jen přeskočit malou zídku a utrhnout. Jako
v ráji. Jenže asi jsme se báli, že za lístečkem na rajčatovém keříku číhá ukrytý had a tak
jsme tomu rajskému pokušení horko těžko odolali. Zahrádka totiž patří pánovi, kterého jsme
tady vídali sice skoro každý den, ale tak nějak jsme se ho báli zeptat, má takovou malinko
nepříjemnou vizáž. No, jenže, znovu se mi potvrdilo, že za zeptání člověk nic nedá a když se
nezeptá, nic nemá. A tak to se zahrádkou nakonec dopadlo úplně jinak.

Jednoho odpoledne si pán sebou přivedl „pomocníky“. Vpustil celé stádo ovcí do té kouzelné oázy, zapálil si
doutník, ukryl se do stínu pod citronovník a dal si dvacet. Ospalým okem svoje brigádníky
po chvilkách kontroloval. Když se zdálo, že už mají dost a vydají se na siestu, cvičeným
hlasem na ně zpod citronovníku párkrát zabečel a ovce se bez odporu daly znovu poslušně do
pečlivé práce. Nejspíš už ho ta zeleninová úroda omrzela a rozhodl se s ní toho dne nadobro
skoncovat. My jsme jen s vyděšenými výrazy a beze slova sledovali, jak se malé království
minutu po minutě mění v hotovou paseku. Jediné, co přežilo, jsou citrony. A to snad jen díky
tomu, že byly ještě zelené. Takže, až se první citron vybarví aspoň trošku do žluta, na nic
nečekám a jdu sklízet! Bůh ví, odkud se zase vyřítí nějaká ta ovce nebo kdo ví, co. Pán nepán,
když by si náhodou postěžoval na tu krádež, uplatím ho doutníkem, to za ty čerstvé citrony
stojí.

Ps. Právě když jsem začala psát tenhle článek, objevil se z ničeho nic zahradní pán s něčím,
jako středověká sekačka. Je opravdu svérázný, během pár minut tady posekal zbytek
okousaných keříků a když se na tom stroji krkolomě vytáčel kolem citronovníku, podařilo se
mu usekat i pár větví… No nic Ani tohle mě tentokrát neodradí! Odvážnému štěstí přeje a kdo
se bojí, tomu citrony sežerou ovce.

Krásný týden a kuráž do odvážných činů,

Katy