Takový obyčejný den

Narodila jsem se jako noční pták. Noc mě vždycky něčím fascinovala a dodnes nepřestala fascinovat. Má v sobě zvláštní kouzlo, trochu tajemné, zahalené do závoje utkaného ze tmy. A tak si jí vychutnávám i tady, „u nás“ na statku. Dnes uběhl právě týden, co jsme přijeli s autem plným věcí (odjeli jsme totiž strávit celé léto na Mallorcu už před několika týdny, jenže zatím se vůbec neví, jak to vlastně bude. Tohle je už naše letošní 4.místo pobytu! Všechno je jinak, takže něco plánovat opravdu nemá smysl), že si to tu vyzkoušíme na týden a pak se uvidí, co dál. Líbí se nám tady, takže ještě chvíli zůstaneme. Připadá mi, že teprve až po týdnu na venkově začínají odpadat všechny ty slupky, které si člověk kolem sebe pěkně střádá. Sedím tady, nohy zabalené do deky a na nich do notebooku vyťukávám tenhle text. Malými pootevřenými dvířky ke mně doléhá příjemná hudba, ale i bez ní by to tu nemělo chybu. Společnost mi dělá několik svíček a miliony hvězd. Tyhle prastaré dámy mě asi nikdy neomrzí. Jak bohatá jsem, když zakloním hlavu a nechám je všechny svítit přímo do tváře! Přehrávám si v duchu celý dnešní den a jen tak pro sebe se usmívám. Ostatně, tady se můžu usmívat třeba i nahlas z plných plic i teď ve dvě ráno, upřímně to tady pohorší leda tak kohouty, kteří mě láskyplně překokrhají. Pěkný pocit! Dokonalá svoboda.

Jak tady pořád po ostrově něco objevujeme a navštěvujeme nová neokoukaná místa, měla jsem dnes obrovskou chuť si od toho všeho trochu odpočinout a vlastně si všechny ty pocity a obrázky nechat doběhnout v hlavě. A tak jsme celý dnešní den strávili právě tady. Já osobně přesně na tomto místě, na proutěném křesílku u kulatého stolku a když se sluníčko přehouplo přes kamennou zídku a začalo svými paprsky prohřívat terásku, přesunula jsem se se svým křesílkem asi tak o 3 metry dál, do laskavého stínu pod rákosový přístřešek. Právě teď se jeden kohout vzbudil a svým zvučným hlasem dává znamení svým kamarádům ze sousedství. Opravdu originální zážitek! Najednou se ze všech možných stran v tom tichu, které tady jinak panuje, ozývá ten samý zvuk: KYKYRYKÍÍÍÍÍÍÍÍ! Že by kohoutí noční zasedání? Že by kohout byl také noční sovou?

Ráno jsem si oblekla jedny z šatů, které jsem si pořídila speciálně pro tohle léto na ostrově v jednom vintage obchůdku. Romantický kytičkatý hadřík, ve kterém bych si ve městě asi nevyšla, končí přesně tam, kde začínají nohy. Dnes se chci cítit jako v nějakém románu, s hlavou v oblacích. Vždyť víte, my ženy si dovedeme jen tak hrát s představami a je pro nás prostě důležité, z jakého hrníčku ten den budeme pít kávu i když jí pijeme samy… Ven na stůl jsem vynesla všechno, co mám ráda. Místní neslaný chleba „pan moreno“ s talířkem olivového oleje s pár zrnky pravé mořské soli „flor de sal“ a čerstvě namletým pepřem, kousek místního sýra, na který si zvykám. Mají tady takovou nabídku, že pokaždé vyzkouším jiný, tahle várka je ovšem vyšší level, tak trochu pro znalce a gurmány. Ale já to jen tak nevzdám, hlavně si k němu nečichat! Jinak chutná docela obstojně. Dále talířek s rudými třešněmi a sluncem vybarvenými meruňkami z vedlejší vesnice Porreres. Pak hrnek s vodou, hrnek s kávou a konvičku na dolití. Ubrousek. Bílý přehoz a polštář s volánkem na židli. Svíčku? Ne, tu až v noci (i když nejradši bych zapálila i tu, co na tom, že je den!). Několik knížek, zápisník, misku s čokoládovými musli a kokosový jogurt. Tak na to zátiší spokojeně koukám a říkám si, nebýt toho kelímku od Danone, mohla bych se klidně propadnout v čase o dobrých sto let a nejspíš i dál.

Když jsme se pak večer byli projít na nedaleké pláži, našla jsem krásně vybarvenou mušli a kamínek připomínající tvarem mořského koníka, moje oblíbené znamení! Bylo mi opravdu dobře. Žádný spěch, žádný pocit, že něco musím, někam chci, něco chci. Mám naprosto všechno, co bych si mohla přát. Tady, na tom místě, kde spím v bývalém chlívku, chodím bosa, kde nejsou žádné obchody, žádné ulice, reklamy, ani kavárny… mi zase došel jeden paradox. Čím míň toho okolo sebe mám, tím bohatší se cítím. Bohatší uvnitř, celistvější. Jako by moje duše do ničeho nenarážela a mohla se volně proletět, rozhlédnout se a protáhnout svoje křídla. Jak je dobré čas od času se prostě utrhnout a užít si pár dní někde v tichu… Pak i zpátky ve městě budu umět líp naslouchat vlastní duši.

Další kolo kohoutího koncertu odbíjí 3. hodinu ranní. Možná bych se přeci jen mohla jít podívat do postele, ráno je taky den! Ale jedna věc mi přece vrtá hlavou. Vždycky jsem si myslela, že kohout kokrhá při východu slunce? Jak to tedy je? Projevují i tihle kohouti víc temperamentu, protože jim v žilách koluje španělská krev? Budu po tom pátrat…

Krásné snění i za bílého dne,

Katy