Volba

Představte si, že se jednoho rána probudíte znovu jako děti. Ve věku, kdy Vás nezajímalo nic jiného, než jakou pohádku uvidíte a s čím si dneska budete hrát. Případně, jakou novou hračku vyžebráte na rodičích, až půjdete odpoledne kolem výlohy hračkářství.

Žádné zodpovědnosti, žádné problémy, žádné hypotéky, diety, ani děti, co zrovna procházejí těžkým obdobím puberty. Nic. Jen pohádky a zábava, smích a radost 24 hodin denně.

Dovedete si vůbec ještě takový pocit představit? Ráno se probudíte a začnete se usmívat. A proč taky ne? Vždyť je tolik důvodů! Maminka upekla ten dobrý koláč, co máte nejradši. Venku padá sníh! Konečně! Můžete jít sáňkovat! Prázdniny se blíží… Co víc si přát…

Není to nádhera? Jste lehcí jako obláček. Vaše mysl je radostná, barevná a nadýchaná. Tančíte a zpíváte si, máte dobrou náladu. Nikdo se na Vás nedívá, jako že vám přeskočilo. Proč taky? Vždyť jste ještě dítě… a děti mohou cokoliv. Nic není zakázáno, myslím tím, takové ty spontální projevy, za které dospělí sklízejí ťukání na čelo, povýšeně nakrčené obočí a kroucení hlavou.

Ale proč? Copak nám výsada chovat se přirozeně a radostně končí spolu s vystavením občanky? Kde je to psáno? Kdo to vymyslel a kdo to přikázal? Copak žijeme v království, kde je zapovězeno zpívat a radovat se pod hrozbou uvrhnutí do žaláře jako v jedné známé české pohádce? Nežijeme! Můžeme se smát a zpívat si i na ulici. Jaké to štěstí! Bydlíme v pěkných domovech, máme co jíst a máme co na sebe… A máme mnohem, mnohem víc. Máme tady kavárny, obchody, krásné ulice, historické památky, muzea a galerie. Máme vzdělání a knihy… Máme slunce a v noci hvězdy… Máme ústřední topení a hektolitry pitné vody v každé domácnosti. Máme plno aut, telefony, internet… Máme možnosti. Máme nesmírné bohatství. A na prvním místě máme volbu.

Každý. Sám za sebe. Máme volbu, s ní jsme se narodili a nikdo nám jí neodpáře. Nemůžeme jí ani prodat, ani prohrát v kartách. Nemůžeme o ni přijít. Nemůžeme si stěžovat, že na nás nevyzbyla, nebo že ostatní ji mají lepší. Všichni jsme na tom stejně. Všichni máme to štěstí, že nám byla přisouzena na doživotí. Procházíme s ní celý život. Krůček po krůčku. A pokud se náhodou někdy stane, že si jí nevšímáme, ona nás stejně neopustí. Jen počká, až si s ní zase začneme povídat. O našich snech a o našich přáních… Je tady pro nás stejně jako byla v období, kdy jsme ještě byli dětmi. Tehdy jsme si ani nedovedli představit, že bysme se s ní neradili a že bysme snad dělali něco proti naší vůli. Volili jsme jen to, co jsme chtěli. Vždyť to znáte, umanuté dítě nepřesvědčí nic na světě. Má svojí hlavu, přesně ví, proč chce zrovna tu příšernou modrou zmrzlinu a za nic na světě žádnou jinou. Malý cíl, ale v danou chvíli maximálně důležitý.

Vždyť… když jsem u té zmrzliny… Ani já si nikdy nekoupím zmrzlinu, která mi nechutná. Proč bych to dělala? To nedává smysl. Vyhodit peníze a potom i plný kornoutek do koše. Hmm? Také volba. Také přání. Sice, takové malinkaté, titěrné ve srovnání s přáními typu „chtěla bych krásný dům u moře, chtěla bych práci, která mě baví, chtěla bych víc cestovat…“, ale kde je rozdíl? No, jediný. Že tyhle přání neprodávají ve zmrzlinárně a že tam podle chuti automaticky nevyřadíme ty, která nám nechutnají a nevybereme si jen ty, na které se nám sbíhají sliny.

Opravdu, věřte, vždycky jde jen o volbu a schopnost si naše přání připustit. Vím, vím… není to tak lehké… No tak dobře, a co takhle začít s něčím jednoduchým. Něčím, co můžeme udělat hned teď a opravdu vůbec nic k tomu nepotřebujeme. Co třeba úsměv? Zvolit si místo ustaraného výrazu v obličeji trochu lehkosti. Co si to takhle dopřát? Ten luxus, co nic nestojí? Zvednout koutky a vykouzlit na svojí tváři úsměv. Vsadím se, že se najde dost dobrých důvodů, kterým ten smích můžete věnovat. A proč nezačít u sebe. Věnovat úsměv sami sobě. Nádherný dar. Stoupnout si před zrcadlo a usmát se na sebe. Bláznivé? Šílené? Klepete si na čelo? Možná, trochu, ale divili byste se, jakou sílu to může dát… A křídla a díky nim se rozletět výš. Zhluboka se nadechnout a z té znovu objevené výšky se podívat na svůj svět. Úsměv nejdřív trochu nejistý se rozzáří v plné síle jako slunce a vy ucítíte, že to, co začalo úsměvem, sahá mnohem dál. Že vaše volba je opravdu jen vaše a můžete si s ní hrát a vytvořit si po malých krocích přesně to, co z té výšky zahlédnete, přesně to, co byste kolem sebe tolik vidět chtěli. Z celého srdce.

Věřte, že nic není nemožné a věřte, že můžete být tím, čím si přejete. Tahle volba je cestou hodně dobrodružnou, co vede nahoru a dolů. Ale je krásně živá a barevná. Čeká na ní plno pokladů, o kterých se vám ani nesní. No a hlavně! Na jejím konci dostanete odměnou celé království a půlku princezny! A řekněte, to už přece stojí za trochu té námahy?

Krásnou cestu,

Katy

Komentáře (0)