Návrat do Indie

Sedíme v taxi – směr Rishikesh. Dočkali jsme se. Indie v plné své kráse. Jede nás pět. Čtyři ženy a jeden muž. Kromě mě nikdo ještě v Indii nebyl a tak v němém úžasu pozorovali chod této specifické země. Malilinko jsem záviděla svým spolupoutníkům, že mohou vnímat Indii z pohledu člověka, který je v Indii poprvé.

První dojem se již nikdy neopakuje. Má své neodolatelné kouzlo. Přála jsem všem, aby byl, co nejintenzivnější, nezapomenutelný, i když jsem viděla, že je to zbytečné přání, fascinace novou zemí, novou kulturou, novým způsobem žití, se nedala přehlédnout.

Každý vnímal obrazy, zvuky a i vůně Indie posvém. Na části posádky zapracoval kulturní šok a únava z cesty mnohé pocity ještě znásobila, přesto však ovládli své emoce a s tichostí přijímali vše nové. Nespustili z rukou foťáky, fotili a natáčeli vše kolem nich a sem tam se neudrželi a vypustili nahlas své dojmy:

     „ Proč pořád tolik troubí?“

     „Ať mi někdo vysvětlí, proč jsou všude ty odpadky. Chápu, že bída, ale ten nepořádek? Přeci může být i bída čistá nebo ne?“

     „Jééé pejskové, jéééé kravičky …“

     „ Matka drží nemluvně v náručí a jedou s otcem na motorce? Bez přilby, jen tak? To by u nás neprošlo. To si musím vyfotit”

     „ Musí se uznat, že Indové jsou výborní řidiči. Vyznat se v tom chaosu, to mají opravdu můj obdiv …”

Věty a myšlenky, které napadnou v Indii snad každého. Jen na ně každý reaguje jinak, jinak Indii přijímá. Někdo si na ni musí zvyknout. Někdo si nezvykne vůbec a prostě to nepřijme. Někdo se do ní na první pohled zamiluje. Indie je prostě taková. Nechá každého svým myšlenkám. Odhalí Váš postoj bez očekávání, že pochopíte.

Nezasahuje, ale přesto do Vás vstoupí a zanechá nesmazatelnou stopu. Žije si svým životem. Plyne si ve svém chaosu vesmírného řádu a bez ohledu na Váš postoj Vás přijme takové, jací jste. Ona Vás vidí jako děti matky Země a o vše, co má, se s Vámi podělí. Je jen na Vás, co si odnesete.

Mé první setkání s Indií bylo při cestě na Kumbha melu do Prajágu. Odkryla se mi v plné své kráse, své prostotě, své opravdovosti. Otevřela mi svou náruč a objala mě tak silně, že bylo jisté, že se vrátím. Nedoufala jsem ani, že to bude tak brzy, již za 2,5 roku si mě znovu přivolala. Tentokráte na poutní cestu do Himalájí. Sedím v taxi a pociťuji vnitřní klid a tiché štěstí.

Čas zmizel. Jako bych Indii vůbec neopustila. Jako bych nejela takovou dálku. Jako bych přešla z jedné místnosti do druhé. Jako bych jen odešla na krátkou návštěvu do svého rodiště a vrátila se zase zpět domů.

„ Vítejte doma, Moniko.“ Přišla mi sms na mobil od našeho průvodce, který na nás již čekal v Rishikeshi.

Indie mě přivítala, stejně jako matka své dítě, které se vrátilo ze školy.

„ Jak si se celý den měla, Moničko? Jsem ráda, že už jsi doma. Mám plán. Převlékni se, odpočiň si a až budeš připravená, povím ti, co spolu uděláme.“ Řekla Indie s láskou a něhou.

Věřím své matce, jako každá matka, má jistě i ona se mnou ty nejlepší plány a až dojedu na místo tomu určené, poslechnu si, jaký plán pro mne připravila.