Umění prokrastinace a terapie psaním

Asi se vám už v životě stalo, že jste neměli chuť dělat vůbec nic. A ne jednou… Z nedostatku energie, času, chuti jste prostě nebyli schopni ničeho. Nedostatek sil byl většinou způsoben nějakou objektivní realitou, ale mohlo se stát, že ani žádné logické opodstatnění neměl. Ocitli jste se na mrtvém bodě a nebylo způsobu, jak se z něho přirozeně dostat. Stagnovali jste, vše odsouvali na vhodnější chvíli. Ale která ta chvíle je vhodná? A jak ji nepropásnout? Ano, můžete některé akce odsunout na chvíli, kdy budete více v pohodě, ale to čekání na vhodný okamžik nesmí trvat příliš dlouho.

JSEM PŘESNĚ TAM

Jsem přesně v tom bodě, který jsem výše popsala. Byl způsoben nemocí mně tolik blízkého člověka. Když onemocní někdo z vašich bližních, záhy si uvědomíte nicotnost své bytosti. Pokud tedy nejste špičkovým lékařem, který je schopen vyléčit nejzákeřnější nemoci. V nemoci jsme si všichni rovni. Nezáleží na tom, jaké máte vzdělání, nebo kolik máte peněz. Záleží jen na vaší vnitřní síle, která vás žene dopředu, abyste to té nemoci natřeli a zvítězili nad ní.

V té chvíli je naprosto klíčová participace rodiny a blízkých přátel. Jejich schopnost vás psychicky i fyzicky podpořit. V posledních měsících se snažím takovou podporu poskytovat a doufám, že se mi to i daří. Je to ale činnost naprosto vysilující zejména po psychické stránce. Práce doma stojí, odbývám i své milované činnosti jako je běh a jóga, neuklízím, neposkytuji pevné zázemí rodině, nevařím, prokrastinuji v každé oblasti.

KDYŽ BYLO NEJHŮŘ

Vždy, když mi bylo těžko, pomáhalo mi své trápení svěřit papíru a tužce. Tyhle dvě věci snesou všechno. Prostě je fajn VYPSAT SE Z TOHO…. Zatímco moji spolužáci na základní i střední škole nesnášeli sepisování slohových prací, já se v nich vyžívala. Když jsem byla zamilovaná a citově strádala, psala jsem básně. Po letech se směju jejich rozervanosti i naivitě, ale přesně vystihují, jak jsem se tenkrát cítila. Například v 15 letech jsem napsala následující báseň

KYTICE /Le Bouquet de fleurs/ zde byl patrný vliv studia francouzštiny 🙂

Pole rudých máků svíjejících se ve větru

svíjejících se ve větru té nejroztodivnější písně

vyvolávající pocit nekonečného štěstí

Pole rudých máků osvětlené dnešním sluncem

prosvětlené až do samého nitra

Pole rudých máků pokyvující nevěřícně svými hlavami:

“Je to pravda!”

přemýšlející na včerejší den –  den rozhodnutí

Pole rudých máků – symbol krásy?

….. symbol spásy!

Tak asi úplně báseň to není. Studenti literatury by asi těžko hledali mé původní motivace a rozbor by jim šel asi stejně dobře jako panu Kroupovi ve filmu Marečku, podejte mi pero. Každopádně jsem tím chtěla říci něco naléhavého. Vypsat se ze svých splínů, očistit se, dojít aspoň k malé katarzi.

CO JE PSÁNO, TO JE DÁNO

Také patříte mezi ty, kteří se domnívají, že to, co se napíše je tak nějak pravdivější než to, co se “jen” řekne? Dříve jsem si svá přání sepisovala a věřila jsem, že se vyplní. Když jsem zmoudřela, zjistila jsem, že takhle jednoduché to není. Že nestačí si naškrábat, co chci, ale musím pro splnění snů něco udělat.

Každopádně jsem přesvědčená o tom, že člověku pomáhá psát si něco jako deník. Nemusí to být deník v pravém slova smyslu, ale deník jakoby. Vůbec by si měl člověk zaznamenávat prožité zážitky. Může se po letech stát, že spoustu důležitých věcí zapomene. Mě například rozčiluje, že už si nepamatuji názvy míst, která jsem navštívila. Některá už mi splývají. Ale asi to tak má být. Mozek si selektivně vybírá, co uloží a co ne.

Letos jsem si začala aspoň zapisovat denně jednu větu, která nějak pozitivně vystihne prožitý den. Cílem je najít na každém dnu aspoň jeden kladný aspekt, ačkoli se čas mohl zdát sebehorší.

SEPIŠ SI PRO A PROTI

Ve chvíli, kdy jsem se nedokázala pro něco rozhodnout, ptala jsem se ostatních na radu. Pak mi někdo poradil, myslím, že moje máma, ať si sepíšu na papír všechny klady a zápory zvažované věci. To mi například pomohlo před lety, kdy jsem zvažovala hypotéku.

Jsem naprosto nadšená, když si koupím nový krásný sešit, do kterého si sepisuju svoje myšlenky. Mám ráda barevné tužky, plnicí pera a zvýrazňovače. Pořád kupuju nové a nové. A často se mi lidé smějí, že si pořád dělám zápisky 🙂

PROKRASTINACE

Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů na pozdější dobu, viz Wikipedie. Do jisté míry je odkládaní věcí na pozdější dobu zcela normální a přirozený jev. Neradi se po hlavě vrháme do úkolů, které jsou sice důležité, ale nezábavné. Musím říci, že se tento jev, naštěstí, netýká u mě práce. Ráda vše řeším hned a neodkládám. Většinou prokrastinuji v domácích povinnostech, přehlížím velké nedostatky. A vlastně se za to stydím, ale prostě nemůžu s tím nic moc udělat. Pak dostanu záchvat pořádkumilovnosti a začnu pořádně něco dělat. Bohužel nadšení většinou moc dlouho nevydrží… Lidi obecně odkládají nejen povinnosti, ale i příjemné věci na pozdější dobu. Až budou mít více peněz, až zhubnou, až je povýší v práci, až budou krásnější, starší… Limitace si vytváříme sami a většinou zcela uměle. Prokrastinovat v přirozené míře ano, ale i to se musí umět. Hlavně ať ten stav netrvá moc dlouho.

A JAK TO SPOLU SOUVISÍ ?

Terapie psaním a prokrastinace, jak spolu souvisí?  Jak už jsem zmínila na začátku, psaní mi vždycky pomáhalo očistit se od problémů. Jejich zhmotnění na papíře vyčistí naši hlavu i duši. Ale co když se dostanete do fáze, kdy nemůžete     ani psát? Víte, že by to pomohlo, ale prostě to nějak nejde. Myšlenky těkají, protékají mezi prsty. Nedokážete je zachytit, a to vás demotivuje. Já například už 3 měsíce “pracuji” na článku o vlivu Měsíce na nás lidi. Přijde mi to jako zajímavé téma, mám k tomu spoustu nápadů, ale teď tomu prostě neumím dát tu pravou formu. Takže nyní píšu jenom proto, abych nepřestala psát. Čili je to takové psaní pro psaní. A to v mém psychickém rozpoložení pomáhá.

JAK Z TOHO VEN?

Nic vám nejde, nic se vám nechce. Jste psychicky i fyzicky na dně a při tom máte pomáhat někomu, kdo vás potřebuje? Je to těžké. Pochopitelně pomůže jóga, dechové praktiky. Mně nejvíce pomohla příroda. Trošku zanedbávám běh i jógu a snažím se co nejvíc jezdit na kole. Nejen kvůli fyzické aktivitě, ale pro pročištění hlavy. Hlavní roli hraje krajina, příroda a její krása. Na jaře je nejkrásnější, všechno kvete, každým dnem se mění. Příroda voní a ten čichový vjem je někdy silnější než ten zrakový.

Impuls k ukončení vaší vlastní stagnace nepřijde z vnějšího prostředí, musí vzejít z vás samých. Naštěstí jsem nastaveni tak, že v danou chvíli se prostě zničehonic objeví a osvobodí nás. Je třeba se ale nejprve zbavit vlastní sobeckosti a zaměřenosti jen na sebe sama. Očistěte se psaním.

ČASTO MĚ NAPADÁ

Často mě napadá i něco velmi inteligentního, ale ani to najednou nejde psát. Nechytím tu myšlenku a ona mi nenávratně zmizí. Hlavou se honí spousta jiných, důležitých věcí. Výčitky svědomí z toho, že nemohu dělat ani to, co mě obvykle baví. Prostě nic děláme s rizikem, že nevíme, jak dlouho to bude trvat…Je třeba nenutit se do něčeho, do čeho se mi nechce… Ani do toho psaní. Nejsem stroj na texty.

Někdy je fajn věnovat energii něčemu užitečnějšímu a prospěšnějšímu než tomu, co se ode mě očekává.

Často myšlenky jen těkají. Pustím je dovnitř a hned zas ven. Uvnitř udělají jen neplechu, ale jdou dál… Někdy po nich zůstanou jen stopy, které po chvíli vymizí. Jindy zůstávají zaryté dovnitř. Chci je zachytit mluvou, písmem. To, co se mi ale podaří zaznamenat, neodráží přesně to, co cítím. Ačkoliv se snažím tomu co nejvíce přiblížit.  A to, co vyřknu/napíšu, je posléze chápáno jinak, než jsem myslela. Člověk má tendenci interpretovat texty podle své vlastní zkušenosti. Vkládat do nich něco ze sebe samého. Tím pádem někdy dochází k neporozumění. Efekty na recipienta mě vždycky zajímaly. Každý jedinec chápe leckdy byť jen slovo úplně odlišně než někdo jiný. Příznaky si každý přidává sám. Ale jde vůbec vždycky všechno vyjádřit slovy????

MILÍ LIDÉ

Není prostě ostuda někdy otálet, do ničeho se nepouštět. Je to přirozené a logické. Ovšem ta nečinnost by neměla trvat moc dlouho. Ve všech sférách.  Pokud někdy moc stagnujeme, odkládáme, mohlo by se stát, že ztratíme jakousi kontinuitu a do rozjetého vlaku se nám už nepodaří naskočit.

 

Komentáře (0)