Překážka na duchovní cestě: spiritual bypassing

Kolikrát se může stát, že i když se upřímně snažíme duchovně rozvíjet, trochu se to zvrtne a místo, abychom použili duchovní učení k hlubšímu pochopení, ho použijeme jako výmluvu. Termín “spiritual bypassing” neboli duchovní obcházení vznikl teprve nedávno. Přesto se od té doby ukázal jako nesmírně užitečný pro popis fenoménu, který se vyskytuje u mnoha duchovně hledajících. Navíc to určitě nebude fenomén moderní. Myslím si, že existoval i dávno v minulosti, jen pro něj neexistoval žádný pojem.

Vznik a definice

Pokud vím, zatím neexistuje ustálený český překlad tohoto pojmu. “Spiritual bypassing” by se mohlo přeložit jako “duchovní obcházení”. I když se někdy i v češtině používá anglický výraz, budu se v tomto textu držet českého překladu.

Termíny “spiritual bypassing” (nebo též “spiritual bypass”) vymyslel někdy začátkem 80. let John Welwood, který byl jednak aktivním buddhistou a také psychoterapeutem. Někdy bývá tento termín špatně vykládán, takže abych tomu předešel, zde je úryvek rozhovoru s Johem Welwoodem: (Fossella, Tina; Welwood, John. “Human nature, buddha nature: an interview with John Welwood”. Tricycle: The Buddhist Review. Spring 2011, 20 (3).)

Tina Fossella: Před třiceti lety jste poprvé uvedl termín “spiritual bypassing”. Mohl byste tento koncept definovat a vysvětlit pro ty, kdo se s ním zatím nesetkali?

John Welwood: “Spiritual bypassing” (duchovní obcházení) je termín, který jsem vytvořil pro označení procesu, který jsem pozoroval v buddhistické komunitě, které jsem byl součástí a také ve mně samotném. I když většina z nás se upřímně snažila pracovat na sobě, všiml jsem se rozšířené tendence používat duchovní myšlenky a praxe jako odbočky či útěku před nevyřešenými emočními problémy, psychologickými zraněními a nedokončenými úkoly našeho rozvoje.

Když děláme “spiritual bypassing”, používáme cíle probuzení nebo osvobození k racionalizaci toho, čemu říkám předčasná transcendence: snaha povznést se nad surové a špinavé části naší lidskosti předtím, než jsme se jim plně postavili tváří v tvář a vyrovnali se s nimi. A pak máme tendenci používat absolutní pravdu k bagatelizaci nebo odmítání relativních lidských potřeb, pocitů, psychologických problémů, vztahových potíží a rozvojových deficitů. Chápu to jako “riziko povolání” duchovní cesty, jelikož spiritualita v sobě zahrnuje myšlenku překročení naší současné karmické situace.

V praxi

“I kdyby někdo zvítězil v bitvě tisíckrát nad tisíci muži, největším vítězem je ten, kdo zvítězil nad jediným: nad sebou samým.”

– Gautama Buddha: Dhammapadam 103 (př. K. Werner)

Duchovní obcházení je psychologický fenomén. Jsou lidé, kteří začnou žít duchovním životem a odstěhují se třeba někam mimo civilizaci a žijí jako poustevníci – ale to nemusí být duchovní obcházení. Hlavní je to, co se takříkajíc děje v hlavě. Používáme spiritualitu jako nástroj vlastního duchovního rozvoje, sebepoznání apod. anebo jako výmluvu, abychom nemuseli řešit nepříjemné věci v nás samých?

Například můžeme kvůli snaze dosáhnout nepřipoutanosti potlačovat různé naši potřeby – ať už jde o potřebu milovat a být milován nebo jen o sex atd. Tím se samozřejmě dané potřeby nezbavíme, jen ji zatlačíme do nevědomí. Ale tím tyto potřeby nepřestanou existovat. Naopak. Pořád na nás působí a kolikrát mohou nabývat mnohem škodlivějších podob. Podobným způsobem se můžeme snažit odmítat skutečné pocity – cítit se osaměle, smutně, ve stresu, depresivně atd. – s odůvodněním, že to jsou pocity, které by duchovní člověk neměl mít. V závislosti na naši představě můžeme odmítat i pozitivní pocity.

Jakákoli forma spirituality má ve své podstatě podobu hlubokého sebe-poznání. Problém nastává, když místo skutečného poznání sebe sama, si začneme vytvářet novou, “duchovní” osobnost a tu si nalepíme přes tu svoji stávající. Zvenku to může vypadat velice duchovně, ale je to de facto opak toho, co jsme měli dělat. Místo pochopení našeho nitra, si vytváříme papírovou kulisu, abychom svoje nitro neviděli. Tuto naši novou “duchovní” osobnost si poskládáme z různých představ, které máme o tom, co to znamená být “duchovní”. To může mít různé podoby.

Tři úrovně duchovního obcházení

“Vlastní já je přítelem u toho, kdo tímto já právě své já já podmaní. Samotné já člověka, který postrádá já, však jako nepřítel setrvá v nepřátelství.”

– Bhagavadgíta VI.6 (př. J. Filipský & J. Vacek

Z mé zkušenosti mám pocit, že se duchovní obcházení děje na několika úrovních. O první z nich John Welwood nemluví, protože podle mne neexistuje v buddhistických komunitách (které John Welwood zkoumal), ale naopak je častá ve světě dnešní jógy. Pro rozdělení jednotlivých úrovní používám známou trojici: tělo, duše a duch.

První úroveň můžeme nazvat orientačně “tělesná”, protože je téměř vnější. Při ní vlastně sám na sobě nic nezměním a jen proházím předměty svých tužeb. Doteď jsem byl například manažerem a kupoval jsem si drahé dovolené u moře, značkové oblečení a hodinky, ale teď jsem začal dělat jógu a tak si kupuju drahé workshopy na Bali, nové jógamatky a mály okolo krku. Tím jsem sám se sebou neudělal dohromady nic. Bohužel dnešní trh umí nabídnout mnoho těm, kdo mají chuť vyměnit svoje dosavadní “materialistické” nákupy za “duchovní” nákupy.

Tato tendence existovala nejspíš už dřív. Reaguje na ní už např. i Hatha-pradípika (I.66): “Ani nošením oděvu siddhy (mistra, dokonalého) ani mluvením se dokonalosti nedosáhne.”

Druhá úroveň je duševní. Tohle je duchovní obcházení tak, jak se tento termín používá nejčastěji. V této úrovni buď potlačujeme anebo se vyhýbáme pocitům, problémům, vzorcům atd. v naší psyché, se kterými se nechceme konfrontovat. Musíme být spokojení, protože santóša je jedna z nijam u Pataňdžaliho; a tak můžeme sami sebe přesvědčovat o tom, že jsme spokojení, i když uvnitř vůbec spokojení nejsme. Toto potlačování většinou vyústí ve stále se zvětšující rozkol mezi naší “lidskou přirozeností” a “duchovní přirozeností”, což se nakonec může projevit třeba jako deprese.

Někdy může jít zase o útěk třeba před běžnými světskými povinnostmi či problémy. To je vlastně jen vnější projev výše uvedeného potlačování nebo vyhýbání se určitým oblastem v naší mysli – v tomto případě většinou v oblasti vztahů. A i když člověk žije duchovně, tak pořád musí z něčeho platit nájem. V jógové komunitě se tohle někdy děje i v oblasti poruch příjmu potravy. Pokud někdo trpí anorexií nebo bulimii, většinou na něj v jiných komunitách koukají trochu zvláštně. Ale v józe se toto chování ztratí, protože se schová za různé očistné techniky, půsty, uměřenost v jídle (mitáhára). Bohužel tím se tento problém nevyřeší a může se naopak zhoršit.

Třetí úroveň je duchovní. Tady nejde o potlačování jako spíš o nicnedělání. Toto riziko se objevuje především u směrů jako je tradiční advaita védánta nebo (hlavně) neo-adaita. Tyto směry většinou nemají formalizované typy praxe a důraz je kladen na to, že už TO jsme (tattvamasi, “Ty jsi To”). Je tam proto obtížná hranice a mnoha lidem se stane, že nabydou přesvědčení, že už jsou dokonale osvícení, když ve skutečnosti jsou pořád tam, kde byli. Většinou jsou stejně zmítaní svými touhami jako předtím. Po pravdě řečeno to není zas tak veliké riziko – většinou tím nepoškodí vztahy s okolím apod. Většinou je jedině riziko, že začnou učit, a tím se zařadí k zástupu rychlokvaškových pseudo guruů.

Najedený a hladový

Hlavní míra toho, jestli nám jakákoli duchovní praxe funguje, je naše vlastní zkušenost nebo lépe řečeno naše prožívání. Pokud si sami sebe nálepkujeme sebe líp a tváříme se sebe duchovněji, tak to, co rozhoduje, je to, co prožíváme zevnitř. Je to podobné jako s jídlem. Pokud jsme najedení, tak nám nikdo nemůže namluvit, že jsme hladoví. I když bychom ho o tom těžko mohli přesvědčit (a asi by nás to ani nezajímalo). Ale pokud jsme hladoví, tak nám nepomůže, že budeme chodit okolo, hladit si břicho a říkat si pro sebe, jak jsme se to dobře najedli. Dřív nebo později, se skutečný stav věcí ukáže.

“Riziko povolání”

“Nikdo než my sami nás nemůže osvobodit z pout [nevědomosti].”

– Ádi Šankaráčárja: Vivékačúdámani 53

Duchovní obcházení je riziko, kterému se nejde úplně vyhnout – to znám i z vlastní zkušenosti. Jak výše zmiňoval John Welwood, duchovní cesta v sobě zahrnuje myšlenku překročení běžného lidství. Např. nejstarší definice jógy z Kathópanišady (II.3.11) je “To považuji za jógu: pevné ovládnutí smyslů”. Kdy je to ale ovládnutí smyslů a kde je to už potlačování? Někdy je to zřejmé: potřebuji si opravdu koupit nový iphone? Je dobrý nápad přijmout mnišské sliby a odejít do kláštera, když nevím, jak to dám bez sexu? Někdy je ten rozdíl hůře patrný. Myslím, že naučit se tento rozdíl vnímat, je jeden z hlavních smyslů duchovní cesty. Není na to žádné jasně dané pravidlo. Existují i přístupy, které člověka učí meditovat nad každou touhou, která se objeví (Odkud se vzala? Opravdu to chci, anebo je to jen marketingem? Mám “hlad” nebo jen “chuť”? atd.).

I v člověku, který je duchovní, poctivě praktikuje, medituje atd. se mohou objevit pocity, které by nechtěl nebo nečekal. Smutek z osamění, pocit zklamání, deprese atd. Smyslem není s těmito pocity bojovat, ale jak říkal třeba C.G. Jung “pozvat je na čaj” a popovídat si s nimi, o tom proč přišly, a co nás mají naučit. Jinak místo odkrývání naší pravé podstaty, na ní jen budeme nanášet další vrsty falešných představ.

(úvodní obrázek: Šiva, skrz jehož vlasy stéká Ganga na zem, Indie, Himačal pradéš, cca 1740, zdroj)

Komentáře (0)