Evžen Štekl

„Život obyčejného člověka je v podstatě zákonité střídaní celé stupnice příjemných a nepříjemných pocitů (nepočítaje v to pocity indiferentní.) Toto střídání pocitů je podmíněno karmou a je záležitostí ega. A – stručně vyjádřeno – zničení ega rovná se nirvána. Člověk, který dosáhl nirvány, může mít, a také má, pocity (pokud je ještě v těle), ale neztotožňuje se s nimi, pokud se pocit dostaví, má od něj odstup, ovládá ho a může kdykoli odstranit (metodou přemístění vědomi). Ego je zničeno, absence pocitů dává stav nirvány. V tomto smyslu je nirvána blažeností. A že stav bez pocitů je stavem tupým? (Jak kdysi řekl jeden rozumář,) Pravý opak je pravdou. Přesvědč se, bratře, sestro, je to Tvůj majetek odjakživa – učiníš konec utrpení... (Na závěr…O pocitech a pozorování těla – Síla moudrosti)

Evžen Štekl se narodil v roce 1921 v Charkově v Rusku ve smíšené rusko-české rodině. Byl starším ze dvou synů českého legionáře – hudebníka, který se v Rusku oženil.

Evžen Štekl byl od narození tělesně postižený (špatná funkce podvěsku mozkového). Jeho zdravotní stav se s léty zhoršoval. Tento handicap mu bohužel neumožňoval navštěvovat školu. Dokončil pouze několik tříd měšťanky, které, jak sám říká, zvládal s velkými obtížemi.

Evžen Štekl byl hudebním skladatelem, muzikantem, malířem a fotografem. Měl velké umělecké nadání, především hudební. Od mládí hrál na klavír, housle, harmoniku. Hudba byla jeho největším koníčkem. Jeho skladby se hrály v televizi a rádiu. Také rád fotografoval a jeho vzorem v tomto oboru byl Fráňa Drtikol. Náměty jeho obrazů byla především duchovní tématika.

Ve věku dospívání začal pátrat po smyslu toho všeho – po smyslu života. Jeho hledání ho zavedlo v období druhé světové války do Společnosti praktických mystiků – Psyché, kam se dostal i díky své křesťanské víře, ale „nebylo to ono.” A právě zde se dozvěděl o existenci Mistra – Františka Drtikola, kterého se rozhodl navštívit – „a tak jsem jednoho zářijového dne zaklepal na jeho dveře” říká. „A hned jsem viděl, že je to to pravý!”

V Síle moudrosti o tom píše: „Na počátku mi Fráňa sdělil, že nejvyšším cílem je dosažení nirvány. Snahu přiblížit se této metě jsem vnitřně přijal za smysl života. Fráňa říkal, že ten, kdo došel nirvány, ukončí navždy řetěz strastných existencí, tímto velkým prohlédnutím si uvědomuje, že v nirváně byl vlastně pořád, že se od ní neodchýlil, že to všechno je v našem vědomí – jak ta nirvána, tak i sama Samara. A jak na to? – Prací na sobě. Jinak se to ani dělat nedá! Bylo mi řečeno, že práce na sobě je na 24 hodin denně!”

V následujích letech se stal nejlepším a nejvěrnějším Drtikolovým žákem. Věnoval se tvrdě a bezoddyšně praxi buddhismu a studiu Drtikolových překladů. Buddhismus a kundaliní jóga mu také umožnily překonat vrozený handicap.

Kolem roku 1942 se oženil se svou manželkou Zdenou, jež byla vyučenou šičkou, pracovala z domova a starala se o rodinu. Evžen chodíval prodávat její výrobky. Společně vychovávali dcery Naděždu a Natálii.

V letech 1944 – 1960 byl nejmladším a zároveň posledním z dlouholetých žáků Fráni Drtikola a mohl již jako jediný ještě autenticky a zasvěceně něco říci o učení svého gurua, jak o sobě napsal v předmluvě knihy Stíny moudrosti. Učení Fráni Drtikola také hrstce svých věrných žáků předal.

Své vzpomínky na Fráňu popsal v samizdatu, který později rozšířil do podoby knihy a dvakrát vydal pod názvem Síla moudrosti. Zahrnul v ní to nejpodstatnější z Učení Fráni Drtikola a i přes poměrně útlý rozsah knihy je v ní v mnoha rovinách rozepisováno buddhistické pojetí, do té doby neznámé a tajné kundaliní jógy. Přesto množství důležitého zůstalo, podobně jako u Fráni, pouze v ústní podobě a to i přesto, že tato vyprávění slýchali naprosto všichni příchozí bez rozdílu. Natolik to byla důležitá sdělení.

V roce 1977 napsal Evžen Štekl první pětistránkovou verzi vzpomínek na Fráňu pod názvem Vzpomínky na Velikého Arhata, které jsou během dalších let ve čtrnácti vydáních šířeny samizdatově.

Během 80. a začátkem 90. let se kolem Evžena Štekla ustaluje skupinka jeho přátel, kteří se k němu pravidelně dochází radit o své duchovní Cestě. Evžen se plně věnuje výuce svých žáků až do samého odchodu (např. Stanislav Doležal, Aleš Adámek, Vláďa Petřina, Ivoš Chocholatý a Boženka Jančarová). Právě Ivoš Chocholatý dosáhl jako první z žáků pod Evženovým vedením prvních záblesků osvícení.

V roce 1992 vychází kniha Síla moudrosti, která je vzpomínkou na Fráňu Drtikola a jeho Učení.

O osm let později se zdravotně přitížilo i manželce Zdeně, která se již nadále nemůže o svého nemocného muže, jehož zdravotní stav se po smrti své přítele a Mistra, Františka Drtikola v roce 1961, zhoršil.

Roku 2001 Evžen Štekl vědomě odchází a svoje tělo poskytuje k lékařským výzkumům.Jeho paní pak žije na vlastní žádost v domově důchodců.

„Evžena, jak jsme jej znali, charakterizoval hluboký klid – Mír a jas (které mohl i přes jeho tělesný handicap pocítit každý, kdo k němu přišel pro radu), vyznačoval se hlubokým vzhledem, moudrostí, nezměrným soucítěním, ale i obrovskou oddaností a úctou k jeho Mistrovi – Fráňovi Drtikolovi.” (Pavel Šolc)

Komentáře (2)