Jamunotri – chrám srdce

Když jsem přišla do Jamunotri, údolí bylo zalité sluncem, pofukoval jemný studený větřík. Stromy, hory, řeka, domy, lidé, vše se tvářilo nenápadně, skromně, tiše.

Nechtěla jsem uvěřit, že se dívám na místo mého třídenního pobytu. Několikráte jsem se na rozcestí ptala indických poutníků, kudy dojdu do Jamunotri, termálním pramenům. Všichni neodbytně ukazovali na místo, které neodpovídalo mým představám. Přestože jsem se snažila, nemít očekávání a nevytvářet si představy, ukázalo se, že jsem si místo představovala mnohem větší s jakým si bombastickým označením a ukazateli, jak je obvyklé na západě. Vlastně nevím přesně, co jsem si představovala, ale místo kam ukazovali, se mi zdálo dost nepravděpodobné.

Nechtělo se mi však šlapat znovu do kopce a tak jsem si řekla, že sejdu těch pár metrů a podívám se do údolíčka s několika málo budovami, jež by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Prošla jsem kolem stánků s obětinami a jídlem a došla k mostu, kde jsem již uviděla Dušana a holky.

„Tak jsem tu správně…„ vydechla jsem úlevně.

Stála jsem na mostě v nadmořské výšce 3200 m.n.m., prohlížela si chrám věnovaný bohyni Jamuny. Tipovala, kde jsou asi ukryty posvátné termální prameny. Naslouchala hučící řece Jamuně, kterou svíraly kopce Himaláje, a pomalinku spřádala svá očekávání. Stála jsem v němém úžasu nad tím vším. V mém ztišení se pomalu rozpínala silná energie neobyčejně obyčejného místa.

„Tak jste tu všichni.“ vyrušil mé rozjímání právě přicházející Pavel, náš průvodce.

„Nejprve navrhuji ubytovat se, pak se můžete vykoupat v teplých pramenech a k večeru bychom se sešli na večeři.“ nastínil program pro zbytek dnešního dne.

„Ubytování je možné v kobkách přiléhajících k chrámu, jsou vyhřívané termálními prameny, což jistě uvítáte, protože v noci klesá teplota k nule. Kobky jsou bez oken, jen postele. Pro koho to nebude přijatelné, domluvím ubytování v hotelu.“ prstem ukázal na jednu z dobře vyhlížejících budov a pomalu se dal směrem ke kobkám.

Polovině skupiny se ubytování v kobkách nepozdávalo a odebrali se do hotelu. Já jsem byla odhodlaná zůstat a načerpat, co nejvíce energie tohoto místa. Marcelka se také odhodlala vyzkoušet jednu noc. V kobkách byla tma, celkem špína a vlhkost. Řekla jsem si však, že zalezu do spacáku a dvě noci nějak vydržím. Jenže večer, když jsme se chystali, že ulehneme, zasáhla vyšší moc a v místnosti se rozsvítilo. Postel ožila. Broučci různých velikostí a tvarů vyplašeni světlem, začali pobíhat sem a tam. Mé oduchovnělé odhodlání, bylo ta tam. V Indii člověk lehce odhalí svá slabá místa :-).

„Představa, že mi broučci lezou po obličeji… brrrrr….. !“

Rozhodly jsme se s Marcelkou přenechat jim naše, resp. evidentně jejich, obydlí. S pokorou jsme sbalily své věci a šly poprosit své spolupoutníky v hotelu, zda by nás pro dnešní noc nenechali u sebe přespat. Již byla tma a zima. Doufaly jsme, že nebudou hluboce zabráni do spánku a přijmou nás mezi sebe.

„Holky… Dušane…. spíte? Prosím, nechte nás u sebe přespat..“ žadonily jsme za dveřmi. Ani nevypadali moc překvapeně, když nás uviděli. S pochopením a láskou v srdci, srazili postele, upravili lůžkoviny, tak aby udělali dvě místa na spaní. Do první noci v Jamunotri vešla solidarita, pochopení a pospolitost. Jen tak…., obyčejně a nenápadně. Hřejivé pocity ukolébaly mou mysl ke spánku.

A když přišlo chladivé, skoro až mystické ráno, hučící Jamuna nás vylákala do chrámu na ranní áratí (zpěv – oslava bohyně Jamuny). Přišel čas uctít božskou energii zhmotněnou do mohutné řeky stékající z ledovce mocného Himaláje.

Následné koupání v ženských lázních s termálním pramenem vyvěrajícího z Himaláje, bylo samo o sobě nirvánou.

“Teplá voda a můžeme do ní ponořit celé tělo!” Sice jsme se musely koupat oblečené, ale i tak to bylo nepopsatelné.

Blaženost se v Jamunotri dostavovala sama o sobě, skrze ty nejobyčejnější věci. Pohledem na sluncem ozářený Himaláj projasnili jsme náš zrak, jež zamířil přímo do hlubin srdce. Hlučná Jamuna zostřila náš sluch, jež se vpíjel do vln tichosti vědomí. Horké prameny uvolnily a očistily naše těla, rozpustily hranice omezenosti v širém nekonečném prostoru. Čistá mysl zdejších „bábů“ (mnichů) otevřela dveře spokojenému lidskému žití.

A tak na tomto neobyčejně obyčejném místě, kde kromě vnímání přítomného okamžiku, není co jiného dělat, dojdete k poznání, že v tom právě tkví bohatství života.

Dojdete k poznání, že matka Země nám poskytuje vše, co potřebujeme. Objevíte v sobě sílu lidské přirozenosti. Uvědomíte si skutečnost, že i my lidé, jsme součástí přírody. Jsme dětmi matky Země a otce Vesmíru.