Cesta do Yamunotri

Zabalila jsem do krosny spacák, karimatku, teplé oblečení. Namazala kolena. Zapůjčila si za 20 rupií hůlku. Zhluboka se nadechla, zhluboka vydechla a vykročila na poutní cestu do zhruba 5 km vzdáleného místa Yamunotri. Chrámu posvátné řeky Yamuny, nacházejícího se v nadmořské výšce 3200 m.

„ Nezapomeňte, že cesta je cíl…“ doznívala ve mě slova našeho průvodce.

Jelikož mě bolelo koleno, opatrně krok za krokem, opírajíc se o hůlku, jsem vystupovala po dlouhých betonových schodech vzhůru k prameni řeky.

„Kam mě zavede má pouť?“ srdce mi bušilo vzrušením.

Šla jsem pomalu. Těšila se z každého zákoutí, z květeny, z praménků vody stékajících ze skal, z nádherných pohledů na vzdalující se mi Janki Chatti. Opouštěla jsem známé místo a šla vstříc neznámému. Došla jsem k rozcestí, u kterého stála Marcelka, má spolupoutnice.

„ Dušan se šel podívat, jestli je tam vyhlídka…“ řekla a ukázala na úzkou cestu.

Tušila jsem, že upravená cesta podél řeky, lemovaná kovovým pruhovaným zábradlím, malými chrámky, stánky s čajem, je cestou po níž se máme správně vydat. Neodolala jsem však svému nutkavému pocitu odbočit a přidat se k mým dvěma kolegům poutníkům, kteří šli na průzkum cesty jiné.

„Vždy se mohu vrátit zpět“ pomyslela jsem si a přidala jsem do kroku s úmyslem dohnat Dušana.

Cesta se zdála náročnější, schody strmější. Odměnou mi však byla flora, lemující cestu a pocit malého dobrodružství.

“Běž dál, nevracej se zpět…” povzbuzovaly mne kamínky ve tvaru srdce, povalující se všude tam, kam spočinul můj zrak.

Marcelka i Dušan ztratili se v neznámu. Stoupala jsem stále vzhůru, aniž bych tušila, zda jdu správně. Ocitla jsem se sama na své poutní cestě. Sama, ale ne osamocená. Šla jsem, teď již vím, že vstříc svému srdci. Vnímala jsem jej stále silněji a jasněji.

“Objevila jsem své Srdce” zajásala jsem tiše s dětsky nevinnou radostí.

“Vždy bylo mým věrným společníkem, mým průvodcem, jen v chaosu hlučných myšlenek, nebylo slyšet. ” úlevně jsem si povzdechla a pociťovla vděčnost z náhlého setkání.

Vedena svým srdcem, s důvěrou pokračovala jsem v cestě. Hlava občas zapochybovala a chtěla se vrátit. Srdce však spokojeně bilo, každým přemoženým schodem nabývalo na síle a nenechalo se hlavou zmást. Jasně a zřetelně ukazovalo cestu. Naslouchala jsem rytmu svého srdce a trpělivě šla po cestě, jež vedla jedním směrem. Překonávala jsem zákruty, stoupání i klesání. Zcela oddána vyšší moci, nádherně přítomna, vyrovnaná, bez vidiny cíle, šla jsem a šla. Stoupala jsem k nádhernému Himaláji, který se občas vynořil a ve své kráse se odrážel v paprscích prostupujícího slunce. Byla jsem mu stále blíž a blíž a přesto tolik vzdálená.

V úsecích, kde cesta klesala, bylo možné shlédnout divokou Yamunu. Blankytnou, naplňující se bystřinami stékajících z ledového Himaláje. Pramének po praménku vytvářel divokou řeku, protékající mezi horami. Divoká, silná, ledová Yamuna zahřívala mé srdce, protékala celým mým tělem a rozpouštěla ledy, rozpouštěla mé falešné JÁ, dokud nezbyla jen čistá LÁSKA. Divokost řeky probudila spící vědomí. ŽIVOT proudil v každé mé buňce. Její síla zahnala strach, naplnila mé tělo silou, odhodláním, poznáním. Chlad a led utišil mou horoucí mysl. Otec Himaláj a matka Yamuna v mocném spojení prostoupili celou mou bytostí a nechali ji v sobě rozpustit. Těšila jsem se tomuto objetí. S pocitem bezpečí, důvěry, vděčnosti a pokory došla jsem na místo určení.

U pramene Yamuny, u chrámu v Yamunotri, na mostě, sešli jsme se my poutníci srdce. I ti, co šli novou, i ti co šli starou cestou. Všichni jsme přišli k jednomu místu. A tak se započala nikdy nekončící pouť srdce….

A jak by mohlo znít poselství této pouti?

“Otec Himaláj a matka Yamuna na nás trpělivě čekají v našich srdcích. Pojďme se všichni naráz sejít na mostě, jež nás všechny spojuje. Na mostě lásky, úcty, respektu, vděčnosti, pokory. ”

Možná to není poselství….

….možná je to mé niterné přání…..

Pošeptalo mi ho mé srdce.

V lásce a úctě,

Monika