Výprava do prázdna

Pomalu se stmívá a mě se ještě nechce dovnitř. Myslím zvenčí dovnitř. Sedím u dřevěného stolu, zachumlaná do deky, obutá do ponožek a koukám. Koukám se do „prázdného prostoru“ před sebou. Dívám se na pole, které z obou stran lemují teď už zase sytě zelené stromy. Tady na ostrově právě před pár dny začalo „druhé jaro“. Takovou přezdívku si tady vysloužil pan Podzim. Prochází se tady v úplně jiném kabátku, než jak ho znám od nás… Tady je zelený. Krásně jarně, skoro až velikonočně zelený a moc pěkně nazdobený a navoněný. Celý svěží a nový. Právě před pár dny nám pod okny rozzářil už téměř zašedlé pole čerstvými výhonky nové trávy. To, co vypadalo, že se prospí až do příštího jara, se najednou zničehonic znovu probudilo k životu a místní zemědělci se snad můžou těšit na druhé kolo letošní úrody.

A tak si tady sedím a vychutnávám ten pocit. Ani nevím, jaký. Prostě ten pocit, který se dostaví, když se díváte na něco pěkného. Obvykle mě tak inspirují otevřené prostory. Rozlet, dálka, obzor, neohraničenost… Koukám a koukám a najednou cítím, jako bych začala otevírat nějaké dveře, které se v tom „prázdnu“ objeví. Koukám ven a najednou koukám dovnitř. Je tam zase to „prázdno“ a zároveň všechno. Tuším odpovědi na všechny otázky, tuším, jaké dveře jsem otevřela, ale nedovedu si to vysvětlit. Ani v mysli a už vůbec ne slovy. Nejde to popsat. A hned, jak o tom začnu přemýšlet, hned, jak chci „vědět“, se to rozplyne jako mýdlová bublina a ve vzduchu po ní zůstane jen pocit provoněný něčím zvláštním…

Zkouším zapomenout na všechna slova a na všechny myšlenky a znovu se jenom dívat. Jenom tady být s pohledem upřeným do „nikam“… A najednou jako skrz hologram se můžu zase těch dveří dotknout… Chce se mi smát, od srdce, nebo spíš z oblasti žaludku, vysmát se z plných plic a vůbec nevím, čemu. Ale to je úplně jedno jako vždycky, když se tomuto prostoru přiblížím… Všechno „důležité“ najednou ztratí svojí váhu a důležitost a zůstává tady se mnou jen radost ze setkání s něčím, co neumím pojmenovat, ale co moc dobře znám… Mohla bych tady prosedět celé hodiny a. nic víc. Tohle stačí, to je všechno, právě tady, v tomhle prostoru to prostě vím… Je to základ všeho a všechno ostatní jsou doplňky… Ale „co“? To zatím nevím, nemám na to slovo…

Koukám tady zhypnotizovaně, jak se pomalu vracím zpátky z „mojí výpravy“… Shledávám, že mi už vůbec není zima a že se můj výhled do pole mezitím úplně zahalil do tmy. Nevšimla jsem si toho. A tak obrátím hlavu vzhůru a usměju se znovu ještě na hvězdy. Zhluboka se nadechnu a najednou cítím, jak mám kromě myšlenek i celé tělo uvolněné, jako bych snad strávila celý den někde v lázních. Hmmmm, jak mocné jsou výpravy do „prázdných prostorů“! Nic to nestojí a dají se praktikovat úplně všude… Chvilka času, upřít pohled, zapomenout na slova a myšlenky a úúúplně na všechno… a pak už jenom nechat se vést… Kam?…Vyzkoušejte sami, stojí to za to!