Doma není nikdo prorokem …

… a tak se často obracíme při hledání ať už světského či tzv. duchovního na všechny možné strany. Jsme ochotni cestovat tisíce kilometrů daleko, kdejaký Asiat je pro nás důvěryhodnější než vlastní intuice, ke které tak pomalu ale jistě ztrácíme přístup.

Nedostatek vlastní sebedůvěry nahrazujeme zevní oddaností osobám v „okrovém rouchu“, mnohdy samozvaným guruům, kteří si právě tímto způsobem svou sebedůvěru budují. Poptávka a nabídka se dokonale potkávají.

A jako jsme ryze český pozdrav „nazdar“ v průběhu věků nahradili italským „čau“ anebo anglosaským „ahoj“, začíná se dnes stále častěji v jógových studiích ozývat oduševnělé „namasthe“. Jenom důkaz toho, že vzdálené se nám vždy jeví vznešenější než blízké.

Trochu osobně – naplno jsem si tento paradox uvědomil letos, kdy jsem si zřejmě už definitivně přiznal, že jezdit znovu do Indie za jakousi spiritualitou je nesmysl. Kdo a co by nás tam měl učit? Dnešního Inda zajímá přesně to samé, co typického Západoevropana. S jedním velikým rozdílem – zatímco na západ od Uralu se náš materialistický sen pomalu hroutí a někteří z nás začínají střízlivět, na Východě se ten pád do hmoty na plné obrátky teprve rozjíždí. Nechci paušalizovat, ostatně v tak obrovské zemi jakou je Indie to jde ještě o něco hůř než jinde, ale idealismus a růžové brýle mi také nejsou vlastní.

Zpět k józe. Aplikovat bezezbytku nejrůznější jógové techniky, mnohdy více či méně bizardní, v našich podmínkách? Vyznávat do puntíku tradiční jógovou filosofii bez ohledu na naši kulturní a historickou podmíněnost, bez ohledu na klima a způsob života ve střední Evropě? Hltat nekriticky slova, která pronáší kdejaký Ind, označujíc sebe sama za osvíceného?

Nejde o to vylít s vaničkou dítě a prohlásit, že je celá jóga se všemi jejími disciplínami a světonázorem pro středoevropana naprosto nevhodná. Nikoliv, jóga má tak široký záběr, že si každý může najít svou cestu podle vlastního temperamentu. Ale ať už se vydáme jakoukoliv stezkou, nepřestat při tom všem používat vlastní rozum a především – důvěřovat sami sobě.

A právě to poslední se zdá být klíčové. Mnohdy je možné slyšet, že jóga spočívá v likvidaci své individuality a nalezení opravdového Já, jakoby snad bylo těch „já“ víc – jedno malé „já“, kterého se chceme zbavit a druhé velké „Já“, to ONO. „Zlikvidovat“, „potlačit“ či rovnou „zabít“ individualitu. Při těchto slovech se možná průměrný masochista tetelí radostí a zvolá: „jóga, toť cesta pro mě!“ Jógová praxe se pak stává zástěrkou zakrývající základní konflikt nepřijetí sebe sama. Mohlo by se snad zdát, že to je konflikt, kterým trpí pouze několik málo jedinců. Opak se ale zdá být pravdou; více či méně jím trpíme všichni.

Ostatně, těžko se tomu divit. Po mnohá staletí jsme i v našem regionu naslouchali tvrzení o slabých, hříšných lidech, kteří by se měli především kát a před Bohem bát. Celé minulé století – dlouhá éra sociálního inženýrství – byl jedinec pouze bezvýznamným článkem, pouhým stavebním materiálem idealizovaného Kolektivu. A posledních dvacet let? Úplný opak – výchova, která vede k soutěživosti s postojem – „nezvítězím-li, pak jsem nula“. Jenže první na stupni vítězů může být jenom jeden, zklamaných jsou davy.

To vše v nás žije, jsme doslova naprogramováni k nepřijetí sebe sama. K pocitu nedostatečnosti, neadekvátnosti, nedůvěry k sobě samým. Věříme ostatním úměrně tomu, jak nedůvěřujeme sami sobě. A média toho využívají a zásobují nás informacemi o tom co jíst, kdy jíst, kdy spát, jak dlouho spát, s kým spát a jak často, jak trávit volný čas, co dělat a naopak co vůbec ne. Nám už to ani nepřipadá divné, ba naopak, protože naše intuice zakrněla, necháváme se těmito informacemi dále „programovat“ a ještě jsme za to rádi.

Ke všem radám světským se dnes přidávají nejrůznější „zasvěcené“ rady jógové, duchovní a kdo ví jaké ještě. Jako odrazový můstek proč ne, nicméně aby jóga jako duchovní disciplína fungovala, předpokládá to stát dříve či později na vlastních nohou, objevit v sobě cosi jako vlastního průvodce, možná intuici či řekněme svědomí. Ve chvíli kdy se tak stane, můžeme s klidným srdcem přestat poslouchat kohokoliv, kdo o józe jakkoliv přesvědčivě hovoří. Niterný pocit bude tím nejlepším průvodcem, neb stezka každého je jedinečná a neopakovatelná.

Svým způsobem je dobré být tak trochu anarchistou připraveným jít proti proudu, poslouchat hlas svého svědomí a být připraven kráčet sám s neotřesitelnou jistotou, že „dojdeme cíle“. A právě proto je rozvinutá individualita a tím pádem i sebejistota nikoliv překážkou jógy, jak by se mohlo zdát, ale jejím nezbytným předpokladem.

„Kam se pak vytratila pokora?“, může se někdo zeptat. Možná, že pokora není o tom vydávat se za slabého bezmocného tvora. Pokora možná znamená být si vědom své potenciální velikosti a tím pádem i zodpovědnosti. Vůči komu? Vůči sobě. V józe tedy nejde o to individualitu zlikvidovat, ale umět ji překročit. Nikoliv zabít „já“, ale mít jej rád (sic!) a vědět, že „já“ končí tam, kde končí hranice tohoto vesmíru. A vlastně ještě mnohem dál…

Komentáře (0)