Před svým strachem neutečeš, aneb buď nahým bojovníkem

Když jsem jednoho dne, vyčerpaná z denních strastí a plná starostlivých myšlenek při rozkvětu nově otevřeného jógového studia majíc všechen provoz na svých bedrech, venčila svého malého společníka, svého psa, uvědomila jsem si, že mě, nejen, toto malé stvoření má opravdu co naučit.

To když se na okraji vysokého chodníku nahrbil, vyvalil svá malá očka, přizvedl ocásek a vykonal svou největší a nejdůležitější potřebu toho dne. Po onom vykonání vyskočil a rozeběhl se tak, že by mu jeho zrychlení z nuly na sto mohl závidět závodní chrt. Musela jsem se zasmát nahlas.

,,Před tím smradem neutečeš”, stihla jsem na něj zavolat, než zaběhl za roh starého domu. Při oněch slovech, která pozbyla titulu myšlenky a byla pasována na hlasité zvolání, jsem se zarazila a uvědomila si jedno: Před svým strachem neutečeš, má milá.

Strach, ach ten strach svazující nás do svěrací kazajky. Strach, zda budeme dost dobří, zda to, co děláme, má smysl, zda obstojíme. Neustálý strach doprovázející nás až do samotného dne smrti našeho fyzického těla. Strach. Strach je emocí, která vzniká jako reakce na pocit nebezpečí, ve kterém se v dnešním pojetí světa cítíme snad na každém kroku.

Nebezpečí, které se změnilo z obav o přežití utíkajíc před lačnou šelmou hluboko v pralesích, z obav o přežití nemajíc co k snědku za doby války k obavám o přežití na společenském žebříčku, je strachem z nadbytku zahalující nás do pláště utkaného z materiálního vlákna za doprovodu slov našich rodičů a prarodičů: Uč se, ať z tebe něco vyroste. Podívej, jak úspěšný byl ve tvém věku dědeček. Kabátek programů toho, jací bychom měli být a kým nejsme. Kabátek čím tlustší, tím lépe schovávající pod svůj těžký nános vše, co schovat chceme. Tedy naší prostou nahotu. Své přirozené Já.

Postavme se na své vlastní nohy aneb stojné pozice v praxi hybné jógy

Jóga není spásná. Ale může být tím, co nás dovede k bodu, kdy onen kabátek pomaloučku a polehoučku začneme sundávat. Tu ukážeme raménko, tu celou paži… Pozice stojné, pozice spojené s první kořenovou čakrou, s tématem uzemnění, vztahů k zemi, k rodičům, k partnerům, k autoritám jsou tím, co se k tématu a otázkám zda obstojíme, pojí.

Téma kariery, téma peněz, téma přežití. Téma, s kterým se setkáváme ve vinjásových sekvencích procházejíc stojné pozice jako virabhadrásana (bojovník) jedna, virabhadrásana dva, trikonásana a další variace skrze prožitky střetu s nepohodlím, s bolestí, zatuhnutím, strachem a obavami, které se v běžném životě týkají právě oněch záležitostí.

Chvíle, kdy chceme nejen s praxí praštit. Chvíle, kdy se nám klepou nohy vyčerpáním, kdy nás bolí slabé paže i ramena, chvíle, kdy si říkáme, ta lektorka se dočista zbláznila. A když tu chvíli překonáme, když dojdeme až do okamžiku, kdy ona pomatená lektorka s dalším výdechem pokyne k uložení paží na zem a jemnému přechodu mezi pozicí prkna, psa hlavou vzhůru a konečně do pozice psa hlavou dolů, odkud máme možnost kdykoliv přejít do pozice dítěte, která nás ve své náruči utiší, dojdou k nám s pomyslným poklepáním po rameni slova: Jsi dobrý, zvládl jsi to, překonal jsi to, jsi za tím! Jsi vítěz!

Strachem musíme projít jako velkou bránou dělící nás od nás samotných

Vždy, když jsou před námi situace, kterých se bojíme, kdy se nám žaludek stahuje jako pevný uzel, nadechněme se, dlouze vydechněme skrze pootevřená ústa a vydejme se skrze svůj strach. Podejme si s ním ruku. Řekněte mu: Bojím se, ale společně to zvládneme a uvidíte, že to společně opravdu zvládnete. Že už nikdy nebude hůř. Že už vždy bude lépe.

,,Když všechno ostatní zklame, zkus se usmát. K tvému velkému překvapení budeš úspěšný.” (Sri Chinmoy)

Nahota a jógy, nikoliv Naked yoga

Když otevření našeho nového jógového studia a mého snu klepalo na dveře, věděla jsem, že v prostoru ještě stále něco chybí. Poslední tečka. Třešinka na dortu. Co mohlo být onou třešinkou v jógovém studia? Soška boha Ganéšy, kterou jsem si přivezla zaprášenou z Indie z oblasti Keraly od malého chrámku. Ganéša, hinduistický bůh odstraňující překážky na cestě.

Poslední hřebík, poslední zatloukání do staré zdi, opatrné pohyby věšící sošku se sloní hlavou na své místo, místo odkud bude moci shlížet na celý sál, jenž tímto gestem byl věnován právě k odstranění překážek. Od té doby každé ráno zapaluji santalové dřívko a kroužím jím, žmoulajíc onen kousek dřeva ve své pravici, kolem sošky, odříkávaje mantru: ,,Om Gan Ganpataye Namo Namah”.

Dodávám si tím odvahu a sílu do nového dne. A proč to dělám? Protože jsem pomatenou jogínkou? Nikoliv. Protože jeden ze stupínků jógy vedoucí nás k samotnému cíli je také Íšvara pranidhána, což znamená uznávání neboli respektování vyšších životních principů, které jsou platné v nás i mimo nás. Odevzdání se v božském principu. Odevzdání se něčemu více, než je, sice příjemná, náruč fyzické schránky našeho partnera. Odevzdat se je někdy tím nejlepším, co můžeme udělat.

Odevzdat se, odevzdat onen kabátek programů a vytvořených strachů jak by věci měly být a jak nejsou, na pomyslný háček a přestat bojovat. Stát se poklidným a nahým bojovníkem.

 

Komentáře (0)