Proč jsme zlí na ty, které máme nejvíce rádi?

Následující situaci znáte asi všichni osobně. Po probdělé noci vám v brzkých ranních hodinách zazvoní budík, neochotně se vyhrabete z postele. Po odfláknuté snídani se vypravíte do práce. Neochotný řidič si smlsne na vašem atletickém výkonu při dobíhání autobusu a těsně před nosem vám zavře dveře a ze zastávky ujede. Nezbývá než si počkat na další. Od samého rána vám všechno padá z ruky, v práci se nepohodnete s kolegou, úkoly se kupí, nestíháte. Na cestě domů se zastavíte v supermarketu, kde je asi “milion” lidí, všichni se vám pletou, narážejí do vás košíky. Poté, co objemný nákup vyskládáte na pás u pokladny, vám pokladní suše oznámí, že jste si měli všimnout červeného světélka, které znamená, že pokladna je uzavřena…. Celý den to ve vás vře, ale snažíte se ze sebe vyloudit alespoň letmé úsměvy a s nikým se nehádat, nezvyšovat hlas. Konečně jste doma a vaše drahá polovička se vás nevinně optá, jak jste se měli. A v tu chvíli ten nashromážděný přetlak musí ven…

A nemusí ten den ani proběhnout vždy tak katastroficky, jak je popsáno výše. Často člověk vybuchne na ty své; prostě si nemůže pomoci. Už v tu chvíli, kdy ten jed na ně vypouští, si uvědomuje, že jeho chování je neomluvitelné, že si to ostatní nezaslouží. Ale ten gejzír negativních emocí už tryská. Proč to tak ale je? Proč všechno odskáčou ti naši nejmilejší? A jde proti tomu něco udělat?

Pravidla naší společnosti

I když se nám to nemusí líbit, naše společnost je ovládána konvencemi a určitými vzorci chování, které musíme respektovat a řídit se jimi. S kulturou to má někdy pramálo společného, jelikož normativní chování počítá s možností přetvářky a lži. Chtě nechtě se někdy musíme dělat lepšími a předstírat, jelikož to od nás společnost očekává. Život v postmoderní době je zaměřen na výkon a systému neustálé komparace individualit s těmi nejúspěšnějšími. Kvůli tomu žijeme v neustálé tenzi, že můžeme svou “neschopností” zklamat rodiče, partnera, děti, nadřízeného a hlavně sami sebe.

Vnitřní konflikt

Je složité se v takovém světě orientovat, žít a uspět. To, že žijeme v neustálém vnitřním konfliktu, musí zákonitě čas od času vyústit v nějaké emotivní vzplanutí. Proč to ale odnesou zrovna ti, kteří jsou v našich životech nejdůležitější, a máme je rádi? To je přece paradoxní? Právě oni leckdy na naše negativní rozpoložení mají pramalý vliv. Dle mého názoru, je vysvětlení velice jednoduché a logické. Jelikož s nimi souzníme, předpokládáme, že naše citové výlevy nejen ustojí, ale i pochopí.

Očekáváme, že díky jejich empatii nám bude odpuštěno naše chování, naše slova. Ale vůbec si neuvědomíme, že jsme svůj problém vůbec nevyřešili, ale jen na někoho přehodili. A navíc někomu ublížili. To, že na ně vylijeme vlastní vztek, je totiž může utvrdit v tom, že nesou určitý podíl na našem negativním rozpoložení. Mohou se obviňovat, že k celé situaci sami přispěli. A při tom s ní nemají vůbec nic společného.

Očekávání

Je třeba si uvědomit, že ačkoli se s partnerem nebo jinou blízkou osobou dokonale známe, leckdy unisono vyslovíme stejné slovo či myšlenku; tak do jeho hlavy nikdy nevidíme. Nepoznáme, co přesně prožívá, čím prošel. Přesto si a priori vytváříme mylná očekávání, jak by ten druhý měl zareagovat. Pokud se zachová jinak, což je více než pravděpodobné, snadno dojde ke konfliktu. I přesto, že to tak vůbec nemyslíme. Chceme jen zlehýnka upustit páru, a tak se hromosvodem stane právě milovaná osoba, která je v danou chvíli nejblíž. Při tom by stačilo opravdu málo – “vypovídat” se z toho, aby nás někdo pochopil, soucítil s námi, povzbudil nás.

Jak tedy docílit toho, aby k podobným situacím vůbec nedocházelo?

Nejlepší by bylo nemít vůbec žádná očekávání. Ano, je to velice těžké, ale určitě by to celou situaci usnadnilo. Už když po těžkém dni přicházíme domů jako zpráskaní psi, vytváříme si očekávání, jak by se naše rodina k nám měla chovat, co by kdo měl říci, jak by se měl tvářit, abychom byli spokojeni. I oni si však vytvářejí svá vlastní očekávání, jak bychom se měli chovat my. Ta očekávání jsou diametrálně odlišná. A co je nejhorší, někdy ani sami vlastně nevíme, co by pro nás v danou chvíli bylo nejlepší. Je těžké se pak orientovat v jiných, když se nevyznáme sami v sobě.

Nutnost komunikace

Nejdůležitější je komunikovat – pořád, o všem a otevřeně. Je skutečně nutné sdělovat, co cítíme, jak se cítíme, co chceme, co nechceme. A rozhodně komunikovat lingválně – přesně slovně formulovat myšlenky. Nenaznačovat, paralingválně nevyjadřovat a pozor na tón! Ten může naprosto změnit obsah sdělovaného a hlavně váš záměr, čeho chcete sdělovaným obsahem docílit. Když se opravdu necítíme na nějaké rozmlouvání, tak to rovnou přiznáme.  Člověk musí být někdy sám, aby si myšlenky v klidu utřídil.

Jógou proti zlobě

A jak nám v případě podrážděnosti a zlosti pomůže jóga? Dech a ásany harmonizují celé tělo a zklidňují mysl. Jóga může v podobných situacích blahodárně pomoci a působí jako prevence špatné nálady. Na Youtube existuje nepřeberné množství nejrůznějších sestav pro nejrůznější “příležitosti”. Někdy se sama bavím zadáváním hesel, např. Jóga proti vzteku, Jóga proti stresu, Jóga pro deštivé dny, Jóga pro špatnou náladu atd.; a jsem překvapena, kolik existuje videí na tato témata.

Sice to může působit na první pohled komerčně, ale cvičení podle těchto videí může skutečně pozitivně ovlivnit naše rozpoložení (předpokládá se, že už jógu nějakou dobu cvičíte a víte, jak jednotlivé polohy mají vypadat; pro ty, co ale jógu nikdy necvičili pod dohledem cvičitele a nevědí, jak jednotlivé ásany provést, cvičení podle videa nedoporučuji). Dle mého názoru je nejlepší vyzkoušet některou 30denní sekvenci od Adriene a cvičit skutečně každý den, aby měla jógová praxe efekt. Videa nejsou fyzicky ani časově náročná. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že se po takové “terapii” člověk opravdu cítí lépe.

Pak je dobré vyzkoušet meditaci. Ta je pro naprostého laika velice složitá, můžeme taktéž vyzkoušet nejrůznější videa na internetu, která nás přivedou do očekávaného stavu mysli. Popřípadě si můžeme pustit nějakou uklidňující hudbu.

Dýchat, dýchat, dýchat

Nejdůležitější je však dech. Ten je důležitý nejen sám o sobě, ale i pro obě výše zmíněné oblasti. Správné dýchání pozitivně ovlivňuje naši psychiku. Vědomý, klidný, procítěný dech je ta nejlepší terapie a všelék. A tak se položte na záda, nohy pokrčte v kolenou a chodidla opřete o zem. Praktikujte plný jógový dech. Vždy začínáme výdechem, vyprázdníme zcela plíce.

– nadechněte se do břicha tak, aby se břišní stěna nazdvihla

– poté přechází dechová vlna do hrudníku

– a naposledy do podklíční části

– pak dlouze a plynule vydechujeme. Je dobré výdech prohloubit na dvojnásobek nádechu.

Jogínům je podobná praxe známá, nováček může zkoušet jednotlivé typy dechu nejprve zvlášť. Při nácviku nám pomohou i naše ruce. Levou ruku dáme na břicho. Při nádechu bříško stoupá, při výdechu klesá. Pravá ruka je na hrudníku. Při nádechu se hrudník rozšiřuje, při výdechu zužuje. Pak obě ruce dáme pod ramena nad klíční kostí a dech posíláme do této části. Nakonec všechny tři typy dechu propojíme. Někdy je to pěkná věda. Naučit se správně dýchat není zase tak jednoduché.

Suma sumárum

Jsme zlí na ty, které máme rádi paradoxně proto, že existuje něco, čemu se říká dobré mravy. Ty nám zakazují chovat se ve společnosti nezdvořile, říkat neznámým lidem nepěkné věci, i kdyby byly stokrát pravdivé. Říci něco negativního bližnímu pro nás ale složité není a leckdy to také svojí upřímností přepískneme. Pokusme se jednat asertivně, nebát se říci si o svá práva na veřejnosti a na druhou stranu neubližujme těm, kteří jsou v našich životech nejdůležitější.

Nejen ve fyzice, ale i v běžném životě, je platný zákon akce a reakce. Na negativní akci, negativní reakce… Snažme se tento zákon porušit. Vždy než začneme zvyšovat hlas, nebo dokonce křičet, zkusme se zastavit, zamyslet, nadechnout a následný krok promyslet. Ale hlavně si nevytvářejme falešná očekávání, komunikujme, naučme se správně dýchat!

 

Komentáře (0)