Barcelona Yoga Conference – 1. kapitola

Deník psaný po návratu ze “služební cesty”. Jeden týden v Barceloně a okolí. Jedna jogová konference. Jeden den u moře, jeden den ve městě a jednotlivé postřehy z cesty. Jak to vypadá na BYC? Kde se bere inspirace? Co se jí a pije? Koho jsem potkala?

Když jsem si loni (2013) s křížkem po funuse prohlížela web Barcelona Yoga Conference, slíbila jsem si, že se tam, dá-li vesmír, pojedu příští rok podívat. Kvůli sobě, protože ráda trávím čas jogou, protože stále hledám učitele, kterým bych ráda naslouchala a učila se od nich. Bez omezení na jednu osobnost, jeden směr, jedno dogma. Kdysi jsem kdesi četla, že dokud neuděláte rozhodnutí, je všechno možné. Hledám inspiraci, motivaci, radost a zábavu.

Zároveň mě festival zajímá z hlediska festivalové organizace a nabízení jogového učení velkému množství lidí v podstatě komerční cestou. Jak to funguje a jaké to je tam být a vnímat? Umění spojit tiché a neprodejné učení se uvnitř s hlučným a podbízivým světem venku je individuální dovednost. Umění nadchnout a zaujmout lidi je předpokládaná schpnost organizátorů a prezentérů.

Dva roky pomáhám Martině Procházkové s organizací Prague Spirit Festivalu, proto hledám inspiraci evropskými festivaly, abychom viděli, co se dá zlepšit a jak přitáhnout davy jogichtivých jogínů. Když píšu davy, myslím tím dostatek lidí, aby se pokryly náklady a zadýchaly chladné sály Novoměstké radnice.

Než jsem si na jaře letošního roku (2014) koupila festival pass na 3 dny do Barcelony, zažádala jsem si o stipendium. Byla to možnost pro všechny a znamenalo to jen popsat, proč chci jet. Dostala jsem poloviční a měla jsem radost. Španělsko proto byla ideální destinace. Učím se jejich jazyk. Tři roky si po večerech (v poslední době častěji až těsně před hodinou) dělám úkoly na kurzy v Cervantesu a přesto mluvím jako Massa Bob. Zlepšit to může jen praxe. V neposlední řadě je ve Španělsku moře a u něj je mi dobře.

K moři jsem zamířila hned po příletu. Jela jsem do Blanes – necelé dvě hodiny cesty z Barcelony vlakem podél pobřeží. Cesta sama byla cíl a já nemohla věřit, že si někdo, kdo měl to štěstí chytit místo u okna, čte a vůbec se fascinovaně ani excitovaně nedívá na vlny a modré z moře, na písečné pláže, na vlek na wakeboarding a na lidi letící mezi racky na kitech nad vlnami.

Vtěsnala jsem do jednoho dne týdenní dovolenou s Čedokem. Po ranní praxi jsem dvakrát doplavala k bójce, vypila sangrii plnou melounu v plážovém baru, šnorchlovala v plaveckých brýlích bez šnorchlu, lehce se opálila a večer si dala paellu z velké pánve. Tím jsme uzavřela kapitolu plážová povalečka a vydala se po pobřeží zpátky do města na kolej.

Fotografie: archiv autorky (Tatiana Vomáčková)
a poděkování také patří:
Wari Om
Patricia Torales
Meg Evans

Komentáře (0)