Dana Černá: Každý máme své hranice

Opět herečka, jak jinak než skromná, také cvičí u Lenky Robinson. Z toho mi vychází, že jsou všechny herečky skromné a jogínky k tomu. Lenka je kapitola sama pro sebe. U zázvoru se v šatně Činoherního klubu s Danou Černou moc hezky povídalo. Jednou vás všechny vezmu s sebou. Ale dnes vám musí stačit tyto řádky. I když nejste herečky, skromní jogíni určitě ano…

Dabing nebo divadlo? (případně film, televize…)

Film a televizi jsem dělala jen párkrát. Baví mě, ale nejsem si před kamerou úplně jistá. Možná je to z nedostatku příležitostí. Mám ráda rozhlas, před mikrofonem si to opravdu užívám. Díky němu jsem pracovala s herci, se kterými bych se pracovně třeba ani nesetkala. Ale cítím se být především divadelní herečkou. Kvůli vztahům s kolegy, atmosféře při zkouškách. Divadlo je základ, kvůli němu jsem se rozhodla pro tuto profesi. Baví mě ta dlouhá cesta od první čtené zkoušky k premiéře. Představení se hraje několik let, může se vyvíjet, žije svým životem na rozdíl od rozhlasové role, kterou jak natočíte, tak zůstane. V dabingu pouze kopíruji originál.

A dabing je pro vás čím…?

Je prima v tom, že potlačuje moji rozptýlenost a rozsoustředěnost. Tady se musím podřídit originálu. Už za mě někdo roli vystavěl a já se snažím co nejvíc poslouchat originál a neuškodit, nevadit. Mám štěstí na hezké role, které si prožívám, jako bych je i hrála. Ne že bych si práci „nosila domů“, ale bylo období, kdy jsem měla potřebu svému okolí vyprávět děje filmů od začátku do konce. Nebylo nadšené.

V dabingu namlouváte emoce, které někým jiným hýbou, ale divákovi musí v jedno splynout. Kolikrát jsem si pobaveně říkala, jak asi vypadá dabingový herec při práci.

To vám nedá. Když máte sluchátka na uších a sledujete, jak se někdo zmítá v hysterickém záchvatu, tak nemůžete zůstat v klidu. Při střílečkách automaticky uhýbám stejně jako moje postava, občas udělám pár dřepů, abych byla udýchaná, když je potřeba, při milostných scénách si líbám ruce, když máte mluvit s plnou pusou, je dobré mít v kapse rohlík.

Byla pro vás některá role „zásadní“?

Role Charlotte Sex ve městě. Je hodně otevřený v tématech i slovníku.

Ten seriál je zásadní pro hodně žen na celém světě…

V době, kdy seriál u nás začínal, jsem ještě tolik nedabovala, takže mě velmi potěšilo, že dala paní režisérka Fronková tu roli mně. Ve čtveřici hlavních hrdinek jsme se sešly všechny čerstvé matky. Do poslední chvíle před „červenou“ jsme si ukazovaly fotky dětí a brebentily o nich, najednou střih a sexuální dialogy. Dříve bych některá ta slova vůbec z úst nevypustila. Časem mi přišla normální a dokonce jsem se přestala i červenat. Práci na Zoufalých manželkách (Susan Mayerová pozn. red.) oceňuji ještě více, protože řešily stejné problémy, jako já.

Daly vám také nějaké rady do života?

Brát všechno s humorem.

Loni jste byla nominována na cenu Thálie za roli Kláry v divadelní hře Léda. Jak představení a postavu vnímáte vy?

Moc hezká role, opravdu si ji užívám. Ženská na úrovni, která nedává najevo emoce, drží je v sobě. Pak se otevře a padají z ní věci… A má tam jednu úžasnou hysterickou scénu, kdy mlátí pana Nárožného…

Jak se mlátí pan Nárožný?

…dobře. „Řežu“ do něj šatama. S Petrem se mi vůbec hraje moc dobře. Zrovna tak s Ondrou Vetchým a Nelou Boudovou.

“Nic, k čemu může dojít mezi mužem a ženou, není tak důležité, aby bylo nutno si kvůli tomu rvát vlasy,” říká na jevišti pan Nárožný. Souhlasíte?

V té hře to sedí. A v reálném životě asi také. Na partnera nemáte nikdy žádný glejt, že je nadosmrti váš. Užívat si, co je, a počítat s tím, že se může stát cokoliv. Pak se té situaci postavit, nevyšilovat z toho a nervat si vlasy.

Jak se vypořádáváte s emocemi v osobním životě?

Jsem kbelík vlažné vody. Rozhodně ne horká hlava, která rychleji jedná, než myslí. Netrpím hysterií, vše dělám s rozmyslem a dávám si na čas. V osobním životě se ode mne nedočkáte takových scén, které předvádím na jevišti nebo v dabingu. To se raději rozbrečím. Dost často také nechávám věci „vyhnít“. Omlouvám ostatní a snažím se najít smírnou cestu. Doma mi říkají: „Ty bys obhájila i vraha, že neměl svůj den…“ O to víc si ty role mých opaků užívám. V tomto směru je pro mě práce terapií.

…a chtěla byste být jako ony?

Ani ne. Ono to někdy nadělá pěknou paseku. I když vím, že bych se měla rychleji rozhodovat… Jenomže člověk nepřekročí svůj stín. Mohu znát své slabiny a pracovat na nich, těžko se ze mne ale stane ze dne na den extrovert. Každý máme své hranice.

Trpíte trémou?

Takou tou zdravou ano. Zdravě si rozvibrovat nervíky, ale přitom zůstat nohama na zemi. Člověk nemůže být úplně imunní vůči tomu, co se na jevišti děje. Moje práce není naštěstí tak zodpovědná, jako třeba lékařů, kteří, když udělají chybu, jde o život. Když zkazím představení, tak si maximálně diváci řeknou, že jsem hrozná herečka, ale nikdo kvůli tomu umírat nebude.

Jak vnímáte jógu, co pro vás znamená?

Hrozně ráda bych řekla, že na sobě duchovně pracuji, ale tam jsem ještě nedospěla. Díky józe vydržím sama se sebou. Nemám nespokojené dny, kdy člověk chce něco, co zrovna nemá, chce být tam, kde zrovna není. Užívám si s radostí a jasnou myslí každou maličkost. Že se mohu nadechnout, že chodím, že svítí sluníčko.

…takže další herečka-jogínka, která si myslí, že není daleko, dostatečně jógou nežije, a přitom jste dál, než většina těch, kteří si o sobě myslí, a hlavně říkají, pravý opak.

Nejsem jogín, který chodí ve lněném oblečení…

…těch je ale opravdu velmi málo.

Ale my jíme maso, pijeme alkohol…

…to snad není až tak velký hřích…

Celá rozvibrovaná přijedu večer domů, s manželem si otevřeme lahvinku vína, sedneme ke krbu a povídáme. Asi by takové nemělo být jogínovo zakončení dne. Jogínovo možná ne, ale vzorné manželky ano. A co vaše jogínské chování? Díky tomu, že jsem chodila na gymnastiku, mám velkou flexibilitu těla, výhoda při cvičení. Ale například s dýcháním mám problém. Se zklidněním a zádržemi. Hodně se mi tam odráží psychika. Když zpíváme mantry, tak mám zase pocit, že tam nepatřím. Opakuji slova, kterým vůbec nerozumím, připadá mi, že si nezasloužím, abych tam „ómovala“…

Kdybyste si to nezasloužila, tak byste tam nebyla…

Snad. Jóga je úžasné pročištění. Když jsem byla na první hodině, Lenka mě objala, to byla neskutečná energie. Měla jsem pocit, že lépe slyším, vidím, všechny smysly byly zbystřenější. V dabingu jsem pak chtěla, aby zeslabili sluchátka, protože mi připadalo, že strašně křičí. Přede mnou si ale prý nikdo nestěžoval.

Kdo vás k józe přivedl, jak dlouho praktikujete?

Sedím tady X let vedle Nely (vedle Nely Boudové v šatně Činoherního klubu, pozn. red.) a ona mi o józe často nadšeně vyprávěla. Myslela jsem, že bude pro mě málo dynamická, že by mě ani nebavila. Představa padesáti karimatek a toho, že se nebudu umět uzavřít do své bubliny, budu koukat po ostatních, mě děsila. Později jsem zjistila, že se každý den protahuji jógově, ani o tom nevím. Jednou jsem zašla na vedenou lekci k Lence Robinson, bude to tak tři roky, a okamžitě tomu propadla. Nela mi pak řekla: „Konečně sis sama našla cestu.“

…kruh se uzavírá. Lenka Robinson a její ovečky…

Ona je anděl. Člověk, který žije jógou stoprocentně a přitom není mimo realitu. Vstane v 6, provede očistné techniky, přitom se usmívá a přijme každého nového žáka. Jednou jsem přišla na lekci a říkám: „Lenko, mně se zdálo, že jsi Ježíš a my jsme tvoje družina.“ Tak to se kapku zhrozila a se smíchem mě upozornila, že bych měla brzdit.

Bude mít radost, až si to tady přečte. Už při rozhovoru s Bárou Hrzánovou se dušovala, že nemá předplacenou reklamu u rozhovorů v Yogapointu.
Nejoblíbenější styl, ásana?

Vyhovují mi dynamické styly, u pomalejšího tempa mám pocit, že usínám. Potřebuji, aby mě potom alespoň trochu bolelo tělo. Dobře mi je v obrácených pozicích a výzvou jsou pro mě rovnovážné. Nemám ráda rybu, protože mi po ní divně mravenčí v zádech. Naopak v pluhu si medím.

Co vaše děti a jóga?

Dcery (Klára 13 let a Vanda 9 let) byly u Lenky na dětské józe a moc se jim tam líbilo. Když to řekly ve škole spolužákům, ohrnovali nos, že je to cvičení „pro starý“. Nenechaly si ji ale znechutit, za což jsem vděčná.

Komentáře (0)