Rozhovor – Aštanga jóga a Láďa Pokorný

Láďo, jak jste se potkali? Ty a Aštanga…?

Potkali jsme se úplně neplánovaně. Myslím, že první setkání bylo někdy v roce 2002 nebo 2003, kdy jsem potkal člověka, který se Aštanze věnoval. Nebyl z Česka. Já jsem v té době měl již nějaké zkušenosti s Hathajógou a Powerjógou. On mi ukázal Surya Namaskara A + B a pak zkrácenou formu 1. série.

Moc se mi to líbilo. Absolutně mě uchvátil princip vinjásy. Pak jsem se nějaký čas věnoval takové „free style józe“, kam už jsem ovšem začal propašovávat aštangové principy. Téhož roku jsem zašel opět na víkendový workshop, tentokrát s nestorem české Aštangy Daliborem Štědronským a bylo vymalováno. 🙂

V čem Tvůj život Aštanga změnila nejvíce?

Jednoduše úplně ve všem. Myslím, že neexistuje oblast mého života, kde by se nějakým způsobem neodrážela Aštanga. Začal jsem být mnohem vnímavější nejen k sobě, ale i k ostatním lidem a v neposlední řadě ke všem živým bytostem. Víš, ono vlastně asi nejde praktikovat jógu a nezměnit se. Nejkrásnější na tom všem je to, že ty změny přicházejí přirozeně a nenuceně.

Kdo je Tvým učitelem?

Můj aštangový život ovlivnilo několik učitelů. Samozřejmě někteří ani netuší, jak moc ho ovlivnili. Nemohu vynechat již zmíněného Dalibora Štědronského, který byl vlastně spouštěčem pro mnoho lidí u nás. V jisté době to byl právě on, kvůli kterému jsem se do Aštangy opravdu pustil. Za to mu velký dík!

V letech 2008 a 2009 jsem žil v Austrálii a především na Novém Zélandu. V Austrálii jsem praktikoval se skvělým Samem Woodsem. Ten pán věděl a znal. On mi pomohl uvědomit si mojí urputnost a přílišné chtění, které mě v té době v Aštanze provázely. Na Novém Zélandu, kde jsem byl skoro rok a půl, jsem začal praktikovat pod absolutně úžasným Petrem Sansonem, který vyučoval jen formou mysore a workshopů. Peter byl osobním žákem Sri K. Pattabhi Joise.

Tam jsem měl možnost opravdu zakoušet krásy Aštangy. Byla to skvělá zkušenost. Jako posledního musím jmenovat člověka, který mi ukázal Aštangu velkou a hlubokou jako oceán. Je jím acharya Chidananda z indického Majsúru. Měl jsem to štěstí pod jeho vedením absolvovat učitelský kurz. Při své příští návštěvě Indie přesně vím, za kým povedou mé kroky. 🙂

Jinak mými velkými učiteli jsou i moji žáci, bez kterých by to nebylo ono. Dále moje zranění, která mě hodně naučila, a pak je tu ještě můj vnitřní guru, který mě ještě nikdy v ničem nezklamal.

Jaký je podle Tebe dobrý učitel?

Ten, který se umí dívat tak, aby opravdu viděl a naslouchat tak, aby opravdu slyšel. Dobrý učitel je průvodcem a světlem na cestě svých žáků. Nejde jen o technické dovednosti a vědomosti v józe, ale i o schopnost být jim oporou v lepších i horších časech. Učitel by měl umět být maličko přísný, avšak vždy s laskavým srdcem a něžnýma rukama, které umí v případě potřeby pohladit či obejmout.

Když se řekne Aštanga jóga, mnoho lidí se zalekne. Proč podle Tebe mezi lidmi panuje takový strach z Aštangy?

Mnohdy lidé vidí na Youtube mistrovské provedení nějaké vyšší série a to je odradí, protože si myslí, že je to jen pro nějaké gymnasty nebo akrobaty. Oni už si neuvědomují, že to, co viděli na videu, je vrcholná forma. Je to stejné jako s hraním na hudební nástroj. Můj otec byl mistrem ve hře na kytaru. Když hrál, myslel jsem si, že jedině tohle je ta hra na kytaru a že tedy je to pro mě něco nemožného a nedosažitelného. Až daleko později, když jsem byl na vojně, jsem z dlouhé chvíle začal na kytaru trochu hrát. Dnes vím, že moje hra se nikdy nevyrovná hře mého otce, ale o to vůbec nejde. Dělám to pro radost ze hry. Mačkám stejné struny, jaké mačkal on, dělám však trochu jednodušší akordy. Prostě hraju a to je hlavní.

S Aštangou je to stejné. Není důvod se jí bát! Smutné je spíš to, když učitelé jiných jógových stylů své svěřence od Aštangy odrazují a straší je zraněními a podobnými nesmysly. Důležité je udělat si svůj názor na základě vlastní zkušenosti a nenechat se odradit nikým a ničím.

Jóga je jenom jedna. Přesto, a zvlášť v Aštanze, existují drobné (či větší) rozdíly v přístupu k provádění některých pozic. Čím je to způsobeno?

Podívej, tohle je téma, které jsem kdysi osobně řešil. Vždycky jsem si pokládal otázku, proč je kolem toho tolik humbuku? Pochopil jsem jednu věc. Aštanga je opravdu jenom jedna – ta, dělaná srdcem. Není žádná pravější nebo levější. Já Aštangu chápu jako jógovou školu, která nepotřebuje nějaké další nálepky. Lidé mají v povaze se vymezovat absolutně ve všem, Aštangu nevyjímaje. Je bláhové myslet si, že Aštanga sedmdesátých let minulého století je ta opravdová jen kvůli tomu, že do Majsúru v tu dobu začali jezdit první studenti z Ameriky.

Co bylo před tím? Myslím, daleko před tím? Je možné, že kdyby Aštangu sedmdesátých let viděli Vamana Rši, Pataňdžali nebo Rama Mohan Brahmačari, taky by řekli: „Co to sakra je?“  Možná ne, ale to já nevím. V Praze je několik Aštangových skupin a každá si hraje to svoje blues. Myslím si, že je to tak v pořádku. Jsem rád, že si dnes lidi mohou vybrat tu svou Šalu a učitele, který jim vyhovuje.

Jako učitelé jógy si však musíme uvědomit, že slova, která posíláme do světa, mají ohromnou moc. Právě proto je důležité dvakrát si rozmyslet, co svým studentům sdělujeme. Z toho pak právě vznikají různá nedorozumění. Oproti starým mistrům a učitelům jógy nám velmi často chybí osobní vhled a zkrátka jen přežvykujeme už tisíckrát přežvýkanou „pravdu“.

Poslední věc, kterou bych rád zmínil, je ta, že například v indickém  Majsúru toto cítit není. Všichni učitelé jsou přesvědčeni o tom, že praktikují autentickou Aštangu. Ona ta autenticita je totiž jinde než v kulatém nebo protaženém předklonu. Aštanga je sádhana, spirituální praxe.

Pokud vím, tak se kromě jógy věnuješ také karate, které patří mezi „bojová umění“. Mohlo by se to zdát jako nesourodá kombinace. V čem si jsou jóga a karate blízké?

Bojová umění a jóga k sobě vlastně nemají vůbec daleko. Bojová umění totiž nemají svůj prapůvod v Číně, ale v Indii. V dávné Indii existovalo bojové umění Vadžramusti, které bylo zdrojem pro ostatní bojová umění. Všichni určitě znají legendu o indickém mnichu Bódhidharmovi, který někdy v 6 stol. n. l. putoval do Číny do kláštera Šaolin, aby tamním mnichům představil buddhistickou meditaci. Mniši byli fyzicky velmi slabí, tak je Bódhidharma začal učit indické bojové umění, které pak v průběhu staletí mniši zdokonalovali a šířili po celé východní Asii, kde se pak bojové umění ještě dále zdokonalovalo.

V karate je fyzický boj až tou poslední věcí, o kterou jde. Je to o práci s myslí, tělem a dechem, podobně jako v józe. V současnosti se o něco více věnuji józe než karate, ale i to stále ještě cvičím a i učím. Myslím, že to tak i dál zůstane. Karate provází můj život 26 let a za mnohé mu vděčím. Jen se s jógou moje karate velmi změnilo. Já vlastně bytostně nesnáším boj J.

Ještě taková malá poznámka k józe a bojovému umění. Princ Ardžuna z Bhagavadgíty byl bojovník, Vírabhadra, Skanda, Višvamitra také a i Šiva byl často vyobrazován jako bojovník. Ve skutečnosti zde nejde o boj muže proti muži, ale o boj s neposednou lidskou myslí. Jde o to, že teprve až tento boj skončí, mysl se zklidní. Všechno je iluze, májá…

V pražském studiu Naboso vedeš každý den od 6:30 mysore lekce. Začínal jsi s jednou, pak třemi lekcemi týdně, a teď je to pět dnů v týdnu. Jak to přišlo?

Přišlo to tak nějak postupně a přirozeně. Ze začátku se nás tam scházelo opravdu jen pár, takže bylo absolutně na místě mít mysore jen jednou týdně. Postupně se řady nadšenců začaly rozrůstat a tak jsem postupně přidával dny, až je z toho pondělí až pátek. Je to nepopsatelná nádhera. Aštanga se stala nedílnou součástí života mnoha lidí. Mysore pro mě však nejsou jen lekce v Nabosu, ale i úžasná parta lidí, kteří mi zpříjemňují život. S některými máme po skončení lekce svoje „tajné“ rituály. 🙂

Být k dispozici všem studentům, adjustovat a prožívat s praktikujícími mnohé musí být energeticky dost náročné. Jak zabraňuješ tomu, abys na konci týdne nebyl vyčerpaný?

Někdy bývám ke konci týdne trochu unaven, ale není to tak strašné. Studenti mi energii vrací měrou vrchovatou a hlavně nejlepším relaxem je pak pro mě trochu delší spánek o víkendu a čas strávený s mou milovanou ženou.

Kdy si ve svém běžném dni nacházíš čas na svou vlastní praxi?

Mám období, kdy mi budík zvoní ve 3:40 ráno. Dám sprchu a ve 3:50 stojím na podložce. Když je ale ranní únava silnější než budík, praktikuji kdykoli během dne.

V Energy studiu vedeš už druhým rokem učitelský tréning první série Aštanga jógy. Co Ti přináší učení, předávání jógy?

Tento kurz je krásná a intenzivní práce. Kurz trvá skoro půl roku, a tak je dostatek prostoru na to věnovat se i očistným technikám, pránájámě a filozofii jógy. Největší část kurzu je ale o praxi a o učení se učit ostatní. Pro mě je velkou radostí Aštangu předávat dál.

Jací jsou studenti?

Studenti jsou moc fajn. Cítím z nich zájem a chuť na sobě pracovat.

Liší se něčím tento kurz od toho loňského?

Liší se v tom, že do letošního kurzu jsme dělali přijímací zkoušky, abychom zamezili tomu, aby se do kurzu přihlásil někdo Aštangou nepolíbený. Díky tomu je letos i méně studentů než v loňském kurzu. Tento rok učím krásnou skupinku devíti lidí.

A ještě na závěr… Co bys vzkázal lidem, kteří by chtěli s Aštangou začít? 

Určitě ať se toho nebojí a jdou do toho. Jen bych jim doporučil nezačínat s vedenými lekcemi, kde by naskočili do již rozjetého rychlíku. Určitě je lepší začít s lekcemi mysore, které je do Aštangy uvedou plynule a nenásilně. Také bych jim poradil, aby při výběru Šaly a učitele poslouchali své pocity a hlas svého srdce.

Namasté!