Pavel Kolář : „O svém vlastním těle příliš nevíme.

Vážím si lidí, kteří dělají svou práci s láskou a dobře. A v medicíně obzvlášť. Nedávno jsem dělala rozhovor pro farmaceutický časopis Dobrý kontakt s docentem Pavlem Kolářem. Fyzioterapeutem uznávaným nejen u nás, ale i ve světě. Mediálně se proslavil svými známými pacienty z řad předních sportovců, mezi které patří např. Jan Železný, Roman Šebrle, Kateřina Neumannová, Radek Štěpánek ad., ale také oba prezidenti – Václav Havel a Václav Klaus. „VIP” pacientů je celá řada, ale ti tvoří pouhou desetinu všech jeho pacientů. Ročně mu projde rukama několik tisíc dětí i dospělých pacientů. Všichni jeho „známí i neznámí” pacienti o něm hovoří s velkým respektem. Na Facebooku čítá jeho stránka téměř  2000 fanoušků.  Protože mě jeho názory velmi oslovily, nabízím rozhovor zde.

S jakými problémy se lidé nejčastěji dostávají k vám na kliniku?

Naše klinika je rozdělena do čtyř částí, které pokrývají rozdílné spektrum pacientů – spinální jednotka, centrum pro výzkum a léčbu bolesti, tělovýchovné lékařství a dětské oddělení. Máme pacienty po úrazech, s neurologickými onemocněními, po akutním poranění míchy atd.

S nejvážnějšími případy se setkáváte asi na spinální jednotce?

Na spinální jednotce jsou hospitalizováni pacienti především s úrazy míchy, ale i neúrazové etiologie např. cévní malformace, onkologické důvody apod. A to především ve stádiu subakutním, krátce po úrazu nebo po operaci. Zde stráví většinou dva až tři měsíce, než se jejich stav stabilizuje a jejich rehabilitace dále pokračuje v rehabilitačních ústavech např. v Kladrubech, kam se dostávají naši pacienti nejčastěji. Zároveň zde leží pacienti v chronickém stádiu, kteří jsou již integrováni, ale mají dekompenzaci stavu vlivem dekubitu, respiračního onemocnění, urologických komplikací. S těžkými pacienty se také setkáváme v části kliniky zabývající se  výzkumem a léčbou bolesti. Tato část kliniky má svou ambulanci a zároveň šest lůžek v rámci rehabilitačního oddělení. Tam jsou příjmáni pacienti, u kterých je prioritou léčba bolesti – pacienti od komplexních regionálních syndromů, což je určitá porucha hojivosti např. po úrazech, nebo pacienti s fantomovými bolestmi, pacienti po několika operacích páteře apod., dá se říci, že většinou se jedná o pacienty s chronickou bolestí. Zde se dělají různé výkony spíše semiinvazivního typu, kde se používají různé anesteziologické postupy např. neuromodulace, což je výkon, kdy se zavádí určitá stimulace do oblasti obalů míchy.

Z těchto oddělení a někteří pacienti i přímo se dostávají na samotné oddělení rehabilitace. 

Zde máme pacienty různých diagnóz, kde rehabilitace hraje hlavní roli při jejich léčbě. Jsou tu pacienti po úrazech, s vertebrogenními onemocněními, po cévních mozkových příhodách, s rozstroušenými sklerózami a řadou dalších diagnóz.

 

Mimo to se Vy i klinika také věnujete práci se sportovci.

Další částí kliniky je telovýchovné lékařství, které se zabývá především funkčním testováním kardiovaskulárního a respiračního systému v zátěži a to nejen u sportovců, ale i u pacientů, kteří prochází léčbou nebo jsou např. indikováni k transplantaci plic.

 

A v neposlední řadě jste také zmiňoval dětské oddělení.

V dětské části máme pacienty od novorozeneckého věku až po dorostový. Jde o děti s ortopedickými, neurologickými, onkologickými a dalšími diagnózami. Hodně se specializujeme na děti s dětskou mozkovou obrnou.

Zabýváte se pohybovou patologií dětí, na jejímž základě jste rozvinul problematiku motorického pohybového vývoje a léčení poruch hybného systému. Co vnímáte u dnešních dětí jako zásadní problém? 

U dětí je třeba větší pohybová rozmanitost, jenom tak se mohou naučit vnímat své tělo. Musí  více rozvíjet obratnost. K tomu je však nutné vytvořit podmínky. Nejen v rámci školy, ale i ve volném čase. My jsme lezli po stromech, pak hráli fotbal, hokej, spektrum pohybové činnosti bylo daleko širší. Dnes tyto možnosti moc nejsou. Vymizely plácky, kde si děti mohou hrát. Děti tráví většinu času za počítačem a u televize. Tělesná výchova na školách často nestačí a její kvalita není vždy odpovídající potřebám. Klíčovou roli by měli sehrát hlavně rodiče, poskytnout dětem podmínky. V rodinách to začíná a končí. Rodiče si tuto důležitost často ale neuvědomují.

Fyzioterapie se prolíná napříč medicínskými obory. Z toho, co říkáte, je jasné, že na klinice spolupracujete s lékaři řady odborností.

Snažíme se o integrované pochopení pacienta, proto je výhodou naší kliniky, že zde pracují lékaři různých odborností. Integrace rehabilitace napříč medicínskými obory hraje důležitou roli, protože hlavní zaměření léčebné rehabilitace je na oblast pohybového systému, se kterým souvisí celý organismus. Určitou modulací zátěže je možné ovlivnit systém centrálního nervového systému, systém metabolický, kardiovaskulární, respirační ad. Na jakoukoli poruchu, ať už ortopedického či jiného charakteru, reaguje centrální nervový systém a vytváří funkční reakce a posléze adaptace. Zaměření na funkci pohybového systému hraje velkou roli pro pochopení etiopatogeneze řady onemocnění. Týká se to především nevhodného zatížení či přetížení hlavně, což je důvod vzniku řady ortopedických onemocnění. To hraje také velkou roli v jejich prevenci.

 

Úspěch léčebné rehabilitace závisí na včasnosti zahájení léčby. Může vaše a další kliniky naplnit stávající potřeby?

Jak, v kterých oblastech. Například je v tomto směru dobře nastaven systém péče o spinální pacienty. Naopak velké rezervy má například péče o pacienty s cévními mozkovými příhodami nebo cerebrokraniálními poraněními. Potíž spočívá v tom, že způsob financování akutních rehabilitačních lůžek je takový, že můžeme přijímat pouze malou část těžkých pacientů a musíme je doplnit pacienty soběstačnými. Nemůžeme si dovolit tolik personálu, abychom mohli mít na oddělení pouze tyto těžké pacienty.

Na jednu stranu je zde snaha investovat do akutní fáze, aby správně fungovala trombolýza, neurochirurgická péče o tyto pacienty. Ti jsou krátkou dobu na JIPu, ale pak by měli přejít na oddělení rehabilitace. Rehabilitační lůžka jsou v nedostatku a personální obsazení díky platbám není dostatečné. Těchto pacientů je čtyřicettisíc ročně a z nich má téměř třetina těžká motorická, řečová a další postižení. Tito pacienti jsou ošetřovatelsky nároční a vyžadují ergoterapeutickou, logopedickou péči, fyzioterapeutickou léčbu, což je v iniciálním stádiu velmi důležité. Po určité době může pacient přejít do rehabilitačního ústavu, ale nejdůležitější je, aby se mohl vrátit do domácího prostředí a do práce. V tomto hodně zaostáváme, protože většina pacientů posléze využívá invalidní důchod a nebo leží v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, což samozřejmě nemůže být cílem. Systém péče o tyto pacienty je u nás řešen velmi špatně.

 

Mohou v tomto nějak pomoci rodiny pacientů?

Rodina hraje zásadní roli po celou dobu léčby pacienta. Je důležité, aby rodina spolupracovala s týmem odborníků, který se o pacienta stará. Naším hlavním cílem je, aby se pacient dostal zpět do domácího prostředí a v rámci svých možností také začal pracovat. Rodina se na to musí připravit, což není vůbec jednoduché. V rámci rehabilitace se proto snažíme pacienta nejen léčit, ale také spolupracovat s jeho rodinou.

V těchto případech hraje jistě důležitou roli i psychosociální podpora?

Psychologové u nás fungují v rámci spinální jednotky a v rámci centra bolesti, to je sféra, která úzce souvisí s psychikou. V řadě případů je nutné přizvat ke spolupráci i psychiatra. Již v úvodu onemocnění kontaktuje pacienta a jeho rodinu také sociální pracovník, který hned od přijetí provádí šetření jeho sociální situace, aby ještě např. před propuštěním z Kladrub byla vyřešena situace bezbariérovosti jeho bytu, aby mohl dostudovat, aby mohl v rámci možností normálně fungovat. Průnik léčebné, pracovní a sociální rehabilitace zatím chybí. Je to strašně důležitá věc, kterou je třeba řešit spoluprací na úrovni Ministerstev zdravotnictví a práce a sociálních věcí. V této oblasti tato ministerstva nedostatečně kooperují.

 

Pacienti tady u vás řeší problémy na fyzické úrovni, považujete za důležité pracovat s jejich myslí či psychikou?

Psychosomatický dualismus nemám moc rád. To bylo dříve, že na jedné straně byla psychika a na druhé straně somatika. To tak není. Psychika se se somatikou významně prolínají a není to jen v rovině subjektivní, ale i určitých objektivních procesů na úrovni fyziologických dějů – imunitních, hormonálních, humorálních, celulárních… Moderní psychosomatika vychází dnes z celulární úrovně. Není možné rozdělit to je psychické, to patří psychologovi a toto somatické tím, ať se zabývá lékař. Je potřeba si uvědomit, že jakékoli onemocnění má svou biologickou rovinu, další rovinou je to, za jakých podmínek probíhá – ekonomických, ekologických apod. Jiný bude průběh onemocnění u člověka z Václavského náměstí a jinak u toho, který žije na venkově. Musíme respektovat funkční přístup. Řada postupů dnes vychází z diagnóz a má jakýsi lege artis postup v rámci dané diagnózy. Přitom když se podíváme například na dva pacienty, u kterých zjistíme magnetickou rezonancí stejný výhřez ploténky, tj. stejnou diagnózu, tak jeden z pacientů někdy skončí v invalidním důchodu a ten druhý si řekne, že ho občas pobolívají záda. Z té diagnózy na základě zobrazovací metody nepoznám příčinu, ani zda má pacient obtíže nebo neurologický nález. Do diagnózy je třeba zahrnout funkční přístup, a to právě včetně psychosomatiky, protože řada  onemocnění se jeví v biologické úrovni stejně, ale jejich původ je někde jinde. Neexistuje lineární osa mezi noxou a onemocněním. Takhle jednoduše to nefunguje.

 

To, co říkáte, je ale spíš pohled východních medicín než té současné západní.

Není to tak, že by to současná medicína nerespektovala, ale současný systém, který je v medicíně nastaven, toto bohužel neumožňuje. Není nastaven tak, aby to mohlo dobře fungovat. Většina pacientů nemá například svého lékaře, který by jej znal. Za velmi důležitou věc považuji to, aby lékař znal pacienta dlouhodobě, jedině tak je možné nastavit racionální přístup k léčbě. Stejné onemocnění znamená často jiný postup. Dnes se často stává, že jeden doktor vás vyšetří, druhý odoperuje a třetí vás kontroluje.

 

Ve vaší práci s pacientem je velmi důležitá empatie, pomohla vám v tomto zkušenost s vrcholovým sportem, ale také s vlastním onemocněním?

Určitě, míra prožitku je důležitá. Každý z nás máme trochu jiné vnímání, jsme jinak schopní některé věci identifikovat, někdo má větší, někdo menší senzitivitu si určité věci uvědomovat. Významně si na sobě uvědomuji, že u mého onemocnění (Bechtěrevova nemoc) hraje přetížení či stres velkou roli v rozvoji problémů. Člověk se může naučit s tím pracovat zejména po psychické stránce. Nemůžeme přistupovat k pacientovi jako k opravě auta. Něco mě bolí, půjdu k doktorovi a on opraví součástku. To tak vždycky nefunguje. V řadě případů má medicína omezené možnosti a u řady nemocí lépe fungují procesy vlastní opravy, než procesy medicínské a to je potřeba si uvědomit. Lidský organismus má značné adaptační  procesy, máme schopnost s řadou problémů se vypořádat. Z tohoto hlediska je také důležité tyto změny, které se mohou jevit jako patologické také dostatečně vnímat, protože často, zasáhne-li se do těchto adaptačních procesů medicínsky, může dojít ke zhoršení. I z těchto důvodů je důležité, aby jeden lékař pacienta sledoval dlouhodobě a uměl s ním na potřbné úrovni i komunikovat. Dnes se z lékaře stal expert a z pacienta klient a to není z pohledu komunikace správně. Je třeba také počítat s tím, že náš mozek má vysoký stupeň plasticity a ta je samozřejmě  mnohem větší u miminek než pak ve stáří. Ale to je jedna z hlavních možností, jak se může organismus s onemocněním vypořádat.

Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?

Léčil jsem dívku, která měla z onkologických důvodů páteřní kanál široký jen jeden milimetr, a přesto chodila. Sledujeme u nás na klinice pacienta, kterému chybí jedna mozková hemisféra, a přesto vidí na obě oči a normálně chodí. To jsou důkazy obrovské plasticity našeho organismu.

 

Využíváte na klinice nebo vy osobně k léčbě i alternativní přístupy typu tai čchi, jóga, Feldenkraisova metoda apod.?

Nemám rád slovo alternativní. Nedá se říci, že by Feldenkraisova metoda nebo tai čchi byly alternativní, mají své indikace a my samozřejmě i tyto metody u některých pacientů používáme.

Co vnímáte jako jejich výhodu?

Soustředí se na prožitek nikoli na výkon, pohyb se dělá se zaměřením. My jsme fitnessová generace, která si nandá sluchátka nebo si pustí televizi a přitom běží, cílem je uběhnout 10 kilometrů nebo udělat 20 kliků, jde pouze o výkon a nikoli o prožitek. Tím pádem o svém vlastním těle moc nevíme. Není to záležitostí filozofie, ale přístupu. Výkon bez prožitku je k ničemu.

 

Kde jsou kořeny tohoto problému?

Vzniklo to na základě určitého estetického vnímání postury těla, což má své zdravotní důsledky. Jsme tím dnes a denně obklopeni v televizi ve filmech apod.. Rozbít to je hrozně těžké a bude to ještě trvat.

Doc. PaedDr. Pavel Kolář (1963), přednosta Kliniky rehabilitace 2. lékařské fakulty UK v Praze Motole, je proděkanem 2. LF UK, kde založil pětiletý studijní obor rehabilitace. Přednáší na dalších univerzitách u nás i v zahraničí. Zaměřuje se především na pohybovou patologii dětí, na jejichž pohybových stereotypech vybudoval výjimečně úspěšnou léčebnou metodu. Originálním způsobem rozvinul problematiku motorického pohybového vývoje a léčení poruch hybného systému. Věnuje se také spolupráci s vrcholovými sportovci.

Vystudoval obor Rehabilitace na FTVS UK. V roce 1987 nastoupil na Kliniku rehabilitace FN Motol. Jejím přednostou se stal v roce 1999. V roce 2007 získal od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání medaily Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a vědy.

Komentáře (0)