Učme se od svých dětí

Před patnácti lety se mi narodila dcera. Život se mi od základu změnil. K lepšímu. Moje extremistické názory vzaly za své. Názory typu Já nikdy nebudu mít děti, jelikož je nemohu přivést do tohoto strašného světa, se vytratily. Bylo třeba přehodnotit veškeré smýšlení a světonázor.  Povedlo se. Jsem naprosto stejná jako většina matek. Mé dítě je nejúžasnější, nejšikovnější, zkrátka nejlepší.

Ihned po narození si člověk uvědomí, že nikdy nemůže udělat fatální chybu ve výchově, nesmí narušit dětskou psychiku. Pocítíme nekonečnou zodpovědnost, která může být nepředstavitelně svazující.

Můžeme pocítit strach, že selžeme. Strach o naše dítě a úzkost zažíváme vždy, kdy nemůžeme být s ním, kdy ho nemůžeme vlastnoručně chránit před zlým okolním světem. Ale to hlavní, co zakusíme po narození dítěte, je bezbřehé štěstí a naše srdce se naplní nekonečnou láskou. Dospějeme k názoru, že pro své dítě v životě uděláme cokoli. COKOLI, i kdyby to mělo odporovat našim přesvědčením a zásadám… Natolik je silná mateřská láska.

MĚLO TO TAK BÝT

Nikdy jsem nepociťovala mateřské pudy. Malé děti se mi buď líbily, nebo mi byly protivné. Těhotenství jsem neplánovala. Ovšem ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, proběhla mnou “chemická reakce”. Hormony fungují tak, jak mají. Pokud jste normální citlivý člověk. Nedokázala jsem si představit, jak moje dítě bude vypadat. Komu bude podobné, jaké bude mít vlastnosti.

V tomto ohledu je naprosto famózní, jak funguje genetika. Dítě je skvělým mixem rodičů. Polovina lidí řekne: “To je celý táta.” Druhá polovina: “Celá máma.”  Dokonalé, jelikož s tátou si fakt podobní nejsme. Když se holčička narodila, bála jsem se na ni sáhnout; “celých”  2600g a 47 cm. Malý drobeček s inteligentním výrazem. Aspoň tak to říkaly sestry v nemocnici a já pyšně přitakávala. A byla jsem šťastná, že jsem na tenhle svět, na první pohled tak nevlídný a nepřátelský, přivedla své vlastní dítě. A právě díky tomu se ten svět najednou stal přijatelnějším a život snesitelnějším.

VÝCHOVA

Velice záhy si uvědomíme, že výchova je velice důležitá a křehká věc. Zcela jistě si řekneme, jakých chyb se nechceme ve výchově vlastních dětí dopustit. Většinou chceme výchovu uchopit, pojmout zcela rozdílně než naši rodiče. Můžeme si načíst miliony knih, ale odborníky na výchovu to z nás neudělá. Asi nejlepší je vše dělat intuitivně a jak nejlépe dovedeme. Já jsem zastáncem přátelské výchovy. Ovšem nemíním tím volnou výchovu.

Nejdůležitější je vytvořit si s dítětem přátelský, otevřený vztah. Pod tímto pojmem si představuju následující: být dítěti vzorem, který by chtěl napodobit /neskutečně složité/, být mu přítelem, kterému se nestydí svěřit i ty nejniternější prožitky, názory a cíle. Z toho je jasné, že v životě bychom neměli dělat fatální chyby, jelikož dítě má dokonalou schopnost nápodoby. Měli bychom jim vštípit smysl pro spravedlnost, sociální cítění, kulturní vzorce, naše filozofické koncepty. Ukázat jim hranice, za které nelze jít….

Naučit je se pěkně chovat, přirozeně se projevovat, pomáhat druhým. Zdůraznila bych vymezení hranic. Skutečně se mi nelíbí chování dětí s volnou výchovou, jejichž rodiče nechtějí narušit dětské ego a nechají je určovat si hranice samy. Není opravdu roztomilé, když dítě terorizuje okolí a jeho rodiče se usmívají, jak je bezprostřední a individualistické.

“NOVÁ” DOBA

Je jistě fajn, že rodiče berou své děti do restaurací, kaváren, hospod a začleňují je do společenského života.   Měli by si ale uvědomit, že dětská rozjívenost a nevychovanost sem nepatří. Děti jsou stejně jen a jen odrazem svých rodičů. Fascinuje mě nezájem některých matek o vlastní ratolesti. Matka pokuřuje na veřejnosti, dítě ubližuje druhým dětem… Nebo další výjev, který se mi opravdu stal. Matka neurčitého věku, ověnčena třemi dětmi, mezi kterými byl nepatrný věkový rozdíl. Matka sprostě nadávala nejstarší z nich /cca 5 let/, kopala do ní a odháněla od sebe.

Ačkoli se domnívám, že to všechno byl jen a jen její vnitřní boj, tentokrát jsem to nevydržela a zeptala se jí, proč má tolik dětí, když je nemá ráda. Ano, asi mi to nepříslušelo, ale nesnesu pohled na vulgární matku, která má děti jen kvůli sociálním dávkám a hlavně nesnesu pohled na plačící holčičku, která nemůže za to, že má špatnou mámu…. Její maminka mi chtěla jednu ubalit a řekla mi, ať se starám o sebe. Starám se o sebe, potažmo o tento svět, a tak nestrpím podobná příkoří na dětech.

MAMINKOVSKÉ DISKUSE

Je pěkné, že dnešní matky mají možnost sdělit své zkušenosti prostřednictvím internetu a sociálních sítí. Ale jsem vděčná, že v období narození mé dcery toto ještě běžné nebylo. Nemyslím si, že je správné ventilovat veřejně některé věci. Maminky si můžou postěžovat, porovnat své poznatky atd. Pár diskusí jsem si s chutí přečetla. Zaujal mne především slovník používaný v těchto “polemikách”. To je fenomén sám pro sebe. Je možné hovořit o dětech a vyvarovat se nadužívání deminutivních výrazů. A obecně je lepší věnovat ten čas přímo dětem a ne diskusím o nich. Prospělo by to všem, dětem, rodičům i společnosti.

NESPLNĚNÉ TOUHY

Je třeba dětem v životě pomáhat, ukazovat jim cesty a participovat na naplňování jejich snů. Měli bychom se ale vyvarovat tomu, aby to byly sny naše. Není nic horšího než projektování a dosahování našich vlastních cílů skrze naše ratolesti. Naše nenaplněné mety přenášet na syny a dcery a dosahovat tak vlastního úspěchu a uspokojení. Je zvláštní, že toto mohou požadovat nejen vlastní rodiče, ale i lidé, kteří žádné geny s dotyčným společné nemají.

Mám tím na mysli trenéry, učitele, vychovatele. Mohou se projektovat do svých svěřenců a směřovat jejich kroky směrem k úspěchu, kterého chtěli dosáhnout oni sami. Nenuťme naše děti žít naše životy, ani naplňovat naše cíle. Každý z nás je individuum. Můžeme je nasměrovat, ale rozhodně nemáme právo řídit veškeré jejich kroky. Tak je nikdy neučiníme šťastnými. Akorát budou trpět, že nás mohou zklamat a že je naše nalajnovaná cesta nebaví a nenaplňuje.

SPOUSTA CHYB

Během výchovy jsem udělala několik chyb. Na svou dceru jsem mnohokrát křičela, doposud se stydím. Ráda bych to vzala zpět, ale stalo se. Možná kdybych bývala v té době už praktikovala jógu, k ničemu takovému by nedošlo. Nadechla bych se, přehodnotila, vychladla. Bohužel patřím mezi lidi, kteří leckdy rychleji mluví a jednají, než přemýšlí. Je to zákon akce a reakce.

Něco se mi nelíbí, tak rychle útok na mě odpálit. Ve své výchově jsem často nesystematická a nedůsledná…. Každopádně uznávám individualitu dítěte. A nesnesu, aby dítě trpělo. Díky tomu naše dcera sdílela naši postel až do věku osmi let. Nepřenesla bych přes srdce její pláč v dětské postýlce. Nejdříve jsem ji uspávala kojením, pak nošením, pak jsem s ní usínala v posteli. Navykla si na to. Až jsme si s mužem říkali, jestli nebude potřebovat navštívit dětského psychologa. Když jednoho dne odešla spát do svého pokoje, byli jsme smutní, že to krásné období končí.

I přes naše přemlouvání už ve svém pokoji zůstala a nastala nová etapa. V osmi letech pro mnoho lidí možná pozdě, ale mně to nevadí. Je to rozhodně přirozenější než nechávat dítě hodiny v postýlce brečet. Miminko vůbec neví, co se s ním děje. Jen ví, že se cítí nekomfortně a potřebuje nás.

MOJE DÍTĚ NEBUDE NIKDY JÍST ROHLÍKY ANI SLADKOSTI

Pohrdala jsem matkami, které dávaly dětem v supermarketech kousat rohlíky. Nikdy jsem nechápala, k čemu je to dobré. Mouka, lepek, žádná chuť, žádná výživová hodnota. Děti se tím dáví a jen drobí. Pak se nějakým omylem mé holčičce rohlík do ruky dostal a musela jsem přiznat, že pro děti je pojídání rohlíků nesmírná zábava…. Lepek a cukr jsou zabijáci. Tak přece nebudu svému dítěti cpát tyto suroviny.

Byla jsem naprosto nepříčetná, když babičky mé dcerce dávaly čokoládičky, zejména ty polské, v nichž žádná čokoláda nebyla. Vyhazovala jsem je do koše. Sladkostmi by se dítě nemělo cpát, ale nejsem proti tomu, aby si je čas od času dalo. Naprosté odepírání těchto věcí vede pak k tomu, že děti, kterým jejich konzumace dovolena není, je při první možné příležitosti zkonzumují v nadměrné míře.

MOJE DÍTĚ NEBUDE NIKDY CHODIT DO ŠKOLY

I takový názor jsem měla. Jako bývalá učitelka a nyní velký kritik školství jsem si řekla, že nikdy svoje dítě nepošlu do školy. Aspoň ne do té tradiční. Připadalo mi, že tato instituce osobnost dítěte semele jako ve filmu The Wall. Nemyslím si, že by neexistovali kvalitní učitelé. Naopak, je jich hodně. Osobně si vážím všech, kteří ve školství zůstali. Platy jsou nízké, zodpovědnost veliká. Navíc učitelé se musí vzdělávat celý život. Odměnou je jim živoření, neuznání rodičů a dětí. Ve školství nejsou peníze, celý systém je prapodivný.

Unifikace přijímacích zkoušek na SŠ a koncept jednotných maturit absurdní. Smutné. Kdy si konečně společnost a mocní uvědomí, že Česko nepotřebuje soutěž Miss, ale kvalitní školský systém? Ovšem to se dostáváme daleko od tématu. Stále zastávám názor, že výchova dětí a učení, tj. předávání vědomostí a získávání zkušeností je hlavně úkolem pro rodiče. Ne pro školu, jak si mylně někteří rodiče myslí. Na základě tohoto názoru jsem si vymyslela, že budu svého potomka vzdělávat doma. Ovšem pak mi došla jedna zásadní věc; člověk je tvor společenský. Škola plní nejen funkci vzdělávací, ale hlavně socializační. Tento faktor je naprosto prioritní. Takže nakonec mé dítě do školy chodí 🙂

JAK ROZDĚLIT TU LÁSKU?

Ačkoli jsem dospělý, a doufám, že i inteligentní člověk, neumím si zodpovědět otázku, jak můžeme rozdělit lásku mezi více dětí. Je to určitě tím, že mám dítě jen jedno. Moje láska je bezbřehá a ryzí. Ale nevím, jak bych podělila o ten cit více dětí. Určitě to musí jít, když spousta lidí má děti dvě, tři, nebo více. Stejně mi připadá, že člověk musí pak jedno dítě mít zákonitě radši, upřednostňovat ho, více se s ním ztotožňovat. Rodiče více dětí mi jistě budou oponovat a jejich názory a zkušenosti mě nesmírně zajímají.

NEVYCHOVÁVÁŠ SVÉ DÍTĚ, TVÉ DÍTĚ VYCHOVÁVÁ TEBE

Před několika lety mi moje kamarádka, která nemá žádné děti, řekla, že má pocit, že svoji dceru nevychovávám já, ale ona vychovává mě. Tenkrát jsem se naštvala a myslela jsem si, Co ty mi budeš vykládat, sama děti nemáš a budeš dělat chytré závěry. Když se podívám zpět, tak připouštím, že měla pravdu. A v podstatě jsem za tento fakt ráda. Děti jsou duše nezkažené a překvapují svojí inteligencí a jasně formulovanými názory na cokoliv.

Ovlivňujeme se navzájem a je skvělé někdy vyjít ze zaběhnutých kolejí, popustit uzdu fantazii. Moje dcera můj život a pohled na něj nesmírně obohatila. Díky ní vidím věci jinak, dávám šanci a prostor věcem, lidem, hudbě, ke které bych se bez ní nedostala. A ona zase dá šanci filmu Pýcha a předsudek nebo Na větrné hůrce.

DĚTSKÁ JÓGA

Určitě by se v tuto chvíli, na tomto místě hodilo pohovořit o dětské józe. Děti se s ní setkají už v nejútlejším věku ve školce a většinou ani nevědí, že nějakou jógu cvičí. Kočičí hřbety dělal ve školce každý a neuvědomoval si, jak blahodárný účinek má tato pozice na páteř. Že se proti pozice jmenuje pozice krávy, ale asi nikdo z nás nevěděl… Pak jsme dělali hadrovou panenku, klasická šavásana. Učitelka nás obcházela, a pokud měl někdo zaťatý sval, říkala: ” To není hadrová panenka, to je napjatá panenka.”  A naším úkolem bylo, co nejvíce se uvolnit. Dokonalé…

Existují nejrůznější kurzy jógy pro děti, i společné kurzy pro maminky a děti. V době, kdy má dcerka byla malinká, jsem bohužel jógu nepraktikovala. Když jsem začala před pár lety cvičit doma, tak jen pochopila, že mě nemá rušit. Jednou jsem ji vzala na Flying jógu, a myslím, že se jí líbila. Děti jsou většinou velice energické, tak se jim může jóga zdát poněkud klidná. Ale určitě se vyplatí i dětem na chvíli se zklidnit a na druhou stranu naučit se koncentraci. To se může hodit při učení, studiu.

UČME SE OD SVÝCH DĚTÍ

Jsem si vědoma toho, že se ve svých článcích stále vzdaluji hlavnímu tématu tohoto rozcestníku, kterým je jóga. Na druhou stranu píšu o věcech, které mě zajímají a “trápí”. To, že nad nimi přemýšlím, vychází ale z mého světonázoru a ten je ovlivněn mým zájmem o jógu. Apeluji na všechny, aby své děti brali jako své partnery pro diskusi. Jejich mysl je flexibilní, stejně jako jejich tělo. Nezřídka se dozvíme opravdu zajímavé věci a uslyšíme originální názory. Učme se dětské pravdivosti, bezprostřednosti a bezproblémovosti.

Vždyť starosti a zodpovědnost v životě lidském přicházejí tak brzy. Když ne dříve, tak určitě ve chvíli, kdy si dítě vybírá střední školu a absolvuje přijímací zkoušky. To nás čeká a jisté obavy se dostavují. Přeju moc své dceři, aby naplnila svůj sen. My, jako rodiče, budeme stoprocentně nápomocni a vytvoříme takové podmínky, aby se jí to podařilo.

 

Komentáře (0)