Čtvrtý stupeň jógy – Pránajáma

Prāṇāyāma [pránajáma] by se dalo přeložit jako kontrola (ayāma) dechu (prāṇa). Je to most mezi fyzickým projevem jógy a duchovní praxí jógy. V systémech hatha jógy existuje množství dechových cvičení s různými účinky, některé vhodné pro každého, některé vyžadující jistou praxi. Tak jako pozice i dýchací techniky by měly být vždy učeny zkušeným učitelem a stejně jako špatně použité pozice, i špatně použité dechové cvičení může mít v jistých (opravdu extrémních) případech negativní efekt (od přepálení energetických drah až po, v extrémních případech, šílenství).

Během celé doby praktikování Ashtanga jógy, a tedy jejím základním kamenem od kterého se odvíjí vinyasa i ásana, je právě dech. Je mu věnováno permanentní vědomí – koncentrace. Mnoho lidí nazývá dech používaný při praktikování Oujjayi [udžáí] Pranayama. Není to ale tak. Guruji nikdy neučil, že bychom používali při praktikování pozic prāṇāyāmu. Jmenuje se to prostě volný hlasitý dech.

Volný, protože by neměl vyžadovat absolutně žádné úsilí. Hlasitý, protože při dechu vydáváme syčící zvuk stejný jako v Oujjayi Pranayama – odsud pochází označování dechu v jógové praxi. Zvuk dechu v obou případech připomíná šum moře nebo šum listí na stromech, měl by vycházet z hloubky hrdla, sevřením dýchací trubice (nejde o zvuk vydávaný vibrováním hlasivek). Je to zvuk jako kdybyste chtěli přes zavřená ústa vyslovit písmeno “H”.

Je to sevření v místě, které se sevře při zívání nebo při polykání. Zvuk by měl být tak hlasitý, jak to jde. Dýchání během praxe jógových pozic není forma pránajámy jednak proto, že dech v podstatě nekontrolujeme, pouze vnímáme, a pránajáma jsou dýchací techniky, při kterých sedíme v pohodlné pozici, která nevyžaduje naši pozornost a při které máme páteř rovnou a kolmo k zemi. Což při jógové praxi není. Navíc… tradičně jsou pozice praktikovány s kulatými zády, ne rovnými.

Dýchat by se mělo vždy výhradně nosem, nikdy ne ústy. I přesto, že se dýchá nosem, zvuk nevydává sevření nosních dírek, ale sevření hrdla – mimické svaly a tedy i nosní dírky jsou stále uvolněné. Zvuk se vydává při nádechu stejně jako při výdechu. Dech nijak neprodlužujeme a nikdy nepřerušujeme. Délka nádechu a výdechu by se měla vždy rovnat. Ačkoliv se během praxe pozic a vinyasy délka dechu přirozeně, pravidelně mění, délka jednoho nádechu vždy udává délku následujícího výdechu.

Vnímání délky dechu – vyrovnávání délky dechu a sevření hrdla samy přirozeně prodlouží dech na požadovanou délku. Žádná kontrola ani natahování dechu. Pouze koncentrace na dech – poslech dechu a udržování rovnováhy, pohodlí dechu. Je to volný (přirozený), ale hlasitý dech.

Tento systém dechu je hřejivý dech a spolu se správným pohybem tvoří Vinyasu. Dech dýchá do vnitřního ohně (agni) a pohyb ho roznáší do celého těla. Zvuk dechu by měl být pronikavý. Pattabhi Jois říkával, čím hlasitější dech, tím méně je možné slyšet své myšlenky. A je to tak. Funguje to. Nemluvě o tom, že zvuk dechu má určitou frekvenci, vlnění, které proniká až na molekulární úroveň těla a přivádí mysl do silného meditativního stavu – funguje podobně jako mantra. Aktivované energetické zámky, které jsou zmíněné níže, teplo Vinyasy, stažené břicho, dech do hrudníku ve spojení s pozicemi jsou zdrojem masáže a detoxikace vnitřních orgánů.

Součástí dýchacího systému jsou i energetické zámky těla – bandhy [bandy]. V praxi pozic používáme mūla [mula] a uḍḍiyāna [udiána] bandhu. Při samostatných dýchacích cvičeních, oddělených od praxe pozic, používáme i Jālandhara [džalandara] bandhu. Mula bandha, kořenový zámek, je situována v pánevním dně v oblasti perinea – oblast mezi konečníkem a pohlavními orgány.

Aktivujeme ji stažením této oblasti způsobem, jakoby jsme ji chtěli vtáhnout dovnitř do pánevní oblasti. Něco podobného, jako byste chtěli zastavit akutní potřebu jít na toaletu. Tento zámek zachycuje klesající energii výdechu (Apana Vayu) v těle. Dodává uzemnění, stabilitu, rovnováhu. Uḍḍiyāna Bandha se aktivuje vtažením břicha dovnitř. Při praxi pozic je to zatahování břicha dovnitř, avšak s možností stále dýchat. Jde o pevnost/stálost podbřišku (do této oblasti v Ashtanga józe nedýcháme – dýcháme pouze do objemu hrudního koše).

Ve spojení s oblými zády (charakteristickými pro tradiční techniku praktikování pozic v Ashtanga józe, i když dnes ji mnoho lidí učí a praktikuje s rovnými zády) se mula a uḍḍiyāna bandha automaticky spojí (cca v oblasti 4 prsty pod pupkem) a tahají energii nahoru zpět do těla. V praxi samostatných dýchacích cvičeních, tak jak udává i Hatha-Yoga-Prādipīka se uḍḍiyāna bandha praktikuje při zádrži dechu (kumbhaka) a na začátku výdechu. A to v sedě s rovnými zády a tažením břicha dozadu až po páteř a nahoru.

Jalandhar Bandha se používá pouze při samostatných dýchacích cvičeních a také – jak říká Hatha-Yoga-Prādipīka – na konci nádechu a během zádrže. Jalandhar bandha je v oblasti krku a aktivuje se přitlačením brady do jamky mezi klíčními kostmi. Zadržuje stoupající energii nádechu (prána Vayu) a udržuje ji uvnitř. Stejně zadržuje shora padající energii – kapající nektar v oblasti hlavy, který je zdrojem vyššího já a poznání.

Kromě praxe jógových pozic, kde používáme volný hlasitý dech v systému Ashtanga jógy využíváme oddělená dýchací cvičení jako například Ouujayi Prānayama,

Nadi Shodana, Kapalabathi, Bashtrika, Sūrya a Chandara Bhedana či Sitali.

Ať už při praxi pozic a Vinyase, nebo při samotných dechových cvičeních, dech a práce s ním je prostředek pro zastavování myšlenek. Některá pokročilá dechová cvičení se učí nejdříve po letech jógové praxe, protože vyžadují připravený jak nervový – energetický systém, ovládání energetických zámků, tak i připravené tělo – otevřené pozicemi – na vzpřímený sed bez bolesti a rušení pozornosti, ale ze všeho nejvíc vyžadují mysl připravenou tréninkem zastavování proudu myšlenek a schopnost nevyvolávat stresové reakce – například při zádrži dechu. Z bio neurologického hlediska – zatímco nekontrolované dýchání aktivuje zadní část mozku, vědomé dýchání aktivuje přední mozek. Místo, které je “náhodou” místem třetího oka?

 

Komentáře (0)