Tři mýty o józe

Nemám ráda jógové statě ani knižní tituly uvozené nablýskanými návnadami typu: „osm kroků ke štěstí, deset pilířů pravdy nebo dvanáct kroků k osvícení“. I tak zde volím ásanu (coby vnitřní postoj) osobní provokace k tomu, abych se pocvičila v pružnosti, co snad vede k transcendenci zažitých pořádků, a která je jak věřím v józe velmi potřebná. Ať už je řeč o poli tělesné motoriky, dechových či emočních stereotypů či o způsobu života jako takového.

Po třinácti letech mé jógové praxe, která za tu dobu nabrala (a také pustila) mnoho podob i intenzit, si troufám říct, že vnímám určité univerzální mýty kterým jsem sama věřila, či kterých jsem byla posléze svědkem jako lektor u svých studentů.

Myslím, že může být rozhodně tvůrčí se nad nimi trochu zamyslet a zvážit, zda se v naší praxi neobjevují jako samo vytvořené překážky, zatemňující onu příslovečnou cestu ke světlu, kterou (správně uchopená a pochopená) jóga je.  Je to vlastně legrační, protože už nějaký ten pátek zároveň nevěřím „pravidlům hry na obecnost“. Začněme tedy bez zbytečné slovní gymnastiky tím, který se v této souvislosti hned nabízí.

Magie obecné platnosti

Je pravda, že s sebou jógová filosofie přináší učení duchovního univerzalismu. Tedy že ve své podstatě nabízí jadrnou ideu, dle které vše sdílí tutéž esenci v různých kvalitách projevu a úrovně vědomí. Na co je dobré nezapomínat k právě zmíněné: „v různých kvalitách a úrovních vědomí“. Lidská mysl je bezpochyby záležitostí komplexní, avšak některé její vlastnosti jsou v posledku mnohem jednodušší, než by se mohlo zdát.

Individuální lidská mysl nevěří zcela jistě sama sobě, respektive hledá potvrzení vlastního zdání v takzvané objektivitě. Hledá záruky. Kvantitativně. Podle tohoto pravidla, které mysl vštípila sama sobě, nás deset nebo lépe sto podobných zkušeností přibližuje k „zaručené pravdě“. Dvě jiné zkušenosti z deseti jsou stále vnímány spíše jako odchylka, forma deviace.

V jógové praxi platí jistá pravidla, a není pochyb o tom, že pro konzistenci věci je dobré vzít je na zřetel. Je ale myslím dobré učinit z tohoto bodu ještě jeden další krok. Krok k uvědomění kdo, kdy, kde, proč a jak tato pravidla postuloval?

Vezměme si jednoduchý příklad: Kolektivní, veřejná a otevřená lekce ásanové praxe na níž je přítomno padesát lidí. Lektor jógy zde disponuje více či méně hlubokou znalostí obecných principů a klíčových pravidel. Obvykle ale nezná komplexní anamnézu, ani psychologické profily lidí, které instruuje ke konkrétní praxi. Neví, jaké za sebou mají jógové ani životní zkušenosti, neví, co se jim ten den stalo a co se právě odehrává v jejich mentálním poli. Když by měl obejít všech padesát účastníků a s každým si hezky osobně popovídat, lekce by skončila dříve, než by došel do třetí řady.

Pokud vznese obecný dotaz do pléna: „kdo má co za potíže?“, může způsobit to, že se lidé leknou odkrytí intimního a své problémy různého charakteru prostě radši zatají. Pokud je v jógové praxi považováno něco za danost či pravidlo, vychází to obvykle ze zkušenosti širší masy lidí anebo intenzity prožitku a zkušenosti toho, kdo jej formuloval. To co dokáže pomoci osmi lidem z deseti, může zbylým dvěma uškodit, není-li praxe volena či přizpůsobena jejich osobní realitě.

Nejsem rozhodně zastáncem divoké eklektiky a nahodilých úprav tradicí prověřené praxe. Nicméně faktory:  „tady, teď, kdo, proč, k čemu, jak“, zásadním způsobem určují to, k jakému výsledku spěje ta či ona zvolená forma jógové praxe. Vnímejme a respektujme pravidla stejně jako jistou možnost jejich relativní platnosti.

Totálnost versus diktatura

Je skvělé a dokonce potřebné kultivovat v jógovém poli jistou disciplínu. Ideu disciplíny (tapas) postuluje i maháriši Pataňdžali, když ji uvádí jako v pořadí třetí nijamu (eticko-morální doporučení) v druhé knize svého spisu Jógasútra. Disciplína znamená oddanost a absolutní pohroužení, které dokáže spálit negativní inklinace a různá podmínění, která člověka na jeho duchovní cestě omezují a brzdí.

Jeden z klíčových žáků Krišnamačárji, otce „tradiční jógy proniknuvší do světa mimo indický subkontinent“ Šrí Pattábhi Jois (formální zakladatel systému aštanga vinjása jóga), pak proslul známým prohlášením: „praktikuj a vše přijde!“ Tato slova v sobě nesou moudrost a svým způsobem i návod. Avšak při jejich dezinterpretaci mohou nezralému adeptovi potvrdit také rafinovanou iluzi upředenou jeho egem.

Úsilí, zaměřená pozornost, vůle, síla, píle a dynamika volby fungují skvěle. Ale jen tehdy, pokud jimi neposilujeme lpění, chtíč a žádostivost po úspěchu a jeho plodech. Totálnost, tak často akcentovaná v jógových a tantrických textech vede k poli prožitého odevzdání se. Egem (ať už tím vlastním nebo egem učitele) motivovaná diktatura má ke stavu takové totálnosti na hony daleko.

Jóga není jen Pataňdžali

My lidé západu máme moc rádi ve věcech pořádek. Bojíme se chaosu a tak v různých podobách a intenzitách téměř bez ustání bojujeme o logos (řád). Počínaje evidencí tržeb nebo nejteplejších dnů v roce, konče politicky motivovanými válkami. Navíc máme neklamný pocit, že když věci pojmenujeme a popíšeme, definují pak skutečnost. Někdy tomu říkáme věda.

Pokud se naše poznatky mají týkat minulosti, hledáme zaručené záznamy ve snaze popsat, co a kdy se stalo. Říkáme tomu většinou historiografie. Když něco popíšeme a zasadíme do rámce chronosu a „víme, že se to stalo“, obvykle se nám uleví. Myslím, že z tohoto důvodu vzniká leckdy konvence, jako nosný základ různých systémů víry. A tak se také přihodilo, že za původce většiny idejí jógové filosofie je považován legendární zřec Pataňdžali.

Pataňdžali (v pravda trochu zneklidňujícím) časovém rozmezí tisíce let sepsal spis zvaný Jógasútra, kde bezpochyby mistrným a působivým způsobem kodifikoval klíčové myšlenky jógové filosofie a tzv. osmiúdé cesty (aštanga márga). Je ale docela pravděpodobné (a pro mnoho lidí nepřípustné), že Pataňdžali nesepsal toto dílo sám, ale v kolektivu autorů rozvětvených v několika dekádách či staletích (pokud opravdu fyzicky existoval).

Jógasútra je klíčovým spisem a funguje jako jedna z hlavních textových autorit jógové filosofie. Je skvělá a měli byste si jí rozhodně přečíst, pokud váš zájem o jógu přesahuje vizi pevné a pružné muskulatury hýždí. Je ale téměř jisté, že jóga v různých podobách existovala před vznikem tohoto textu, a i po jeho vniku se v mnoha různých proudech rozvíjela a žila si svým vlastním životem, nezřídka kdy poměrně nezávisle na tomto spisu. Jógasútra je spíše zaznamenanou zprávou o dosavadním vývoji věcí, než strhující inovací.

Jaký výsek reality a způsobu pohledů na ni pokrývá, však není vůbec jasné, byť by nás pravý opak asi uklidnil. Dám vám trochu pobuřující příklad. Představte si, že za několik tisíc let najdou soudobí archeologové archiv nějakého bulvárního periodika. Zjistí, jak ohromná byla jeho prodejnost, a pak se začnou zabývat tématy, která v něm najdou. Na základě těchto témat (avantýry zpěvaček, diety hereček, dluhy moderátorů) zrekonstruují dobové dění. Daná věc ale přece nebude nabízet celkový obraz reality dané doby, byť se bohužel bulvární plátky nejvíce prodávají.

Tím se v žádném případě nesnažím říct, že je Pataňdžali bulvární! Rozhodně není. Spíš se na banálním příkladu snažím ukázat možné důsledky redukcionismu. Paralelně s hinduisticko-bráhmanskou jógou se od středověku začala intenzivněji rozvíjet reakcionistická tantra, která ale původní filosofii jógy a jí blízké sánkhji rozvíjela. Navázala na některé starší vrstvy systému a rozvinula je, jiné obsahy nahradila novými, některá pravidla zrušila.

Tantrické školy rozvíjely čile jógovou praxi se stejnými cíli, avšak často s jinými prostředky. Možná je to odvážné tvrzení, ale nebýt vlivu tantry, neumožnil by myslím Pataňdžaliho původní mód šířit jógu do podoby a dostupnosti, jaké se těší dnes. Ideové i praktické proudy různých směrů tantry a jógy se však propletly mnohdy natolik, že je nelze dobře odlišit.

Tantra rozšířila cíle a praxi jógy mezi běžný (nekněžský) lid, zrušila bezvýhradní závislost na jednom jediném učiteli pečujícím o žáka. I tak nebyla čirou anarchií, jak je dnes někdy oportunisticky chápána. Mějme názory a mějme své domněnky, pokud je pro svoji realitu opravdu potřebujeme, ostatně je to naše svoboda. Zkusme však nevěřit všemu, co si myslíme, nebo čemu jsme uvěřili. Ne vše co je v mysli je skutečné.

Barbora Hu (www.bindu-yoga.cz), autorka je indolog a kulturolog

 

Komentáře (1)