Umíte naslouchat svému tělu?

Poslouchejte svoje tělo. Možná tuhle frázi na lekcích často slýcháte. Možná si řeknete, že to je přeci jasné. Zeptejte se ale sami sebe: kolikrát jste so dolopotili na podložku i přes to, že vám nebylo úplně dobře nebo že vás někde bolel nějaký sval? Kolikrát jste cítili, že jste v pozici na hraně, že se vám svaly začínají třást, ale přesto jste se „kousli“ s tím, že prostě vydržíte, když ostatní také? Co to tedy znamená, poslouchat vlastní tělo? Jsme s ním vůbec ještě ve spojení?

Sleduju svého desetiměsíčního synovce, největšího jogína pod sluncem, jak s každým dnem roste a objevuje nové věci. Celý den „cvičí“ a posiluje tělo, aby se brzy mohl postavit a udělat první krůčky. Vydrží například v pozici kobylky neuvěřitelně dlouho a každý druhý dospělý by se při pohledu na něj chytil za nos, že tohle tedy nesvede, že už mu tělo natolik ochablo. Když je unavený nebo se mu něco nelíbí, prostě položí hlavičku a odpočívá. Nebo začne plakat a dá hlasitě najevo, že tohle tedy ne, že má dost a potřebuje obejmout. Když má hlad nebo žízeň, začne plakat a hned si řekne. Tyto potřeby s věkem nemizí. Leckdy toho máme po náročném pracovním dni ažaž, chceme položit hlavičku na zem a obejmout. Nějak jsme se ale naučili to přehlušit a zazdít, ať se týká únavy, nebo jídla. Proč? Kam se schopnost vnímat vlastní potřeby poděla?

Myšlenky, které nás táhnou pryč

Můžu mluvit z vlastní zkušenosti. Že si mám odpočinout, na to jsem mnohdy přišla až ve chvíli, kdy jsem byla na pokraji kolapsu. Když jsem někdy nevrlá a reaguju podrážděně, vzpomenu si, že jsem se zapomněla najíst. Kdo nad námi ale drží bič a říká – musíš to vydržet, musíš přidat, musíš dál? Zčásti je to výchova, konvence a přesvědčení, která jsme si odnesli od našich rodičů. Zčásti možná diktát doby, který ještě donedávna říkal, že se musíme sedřít, abychom byli úspěšní. Dnešní doba navíc přeje rozumu, racionálnímu zdůvodnění a „bytí v hlavě“. Přemýšlíme, motáme se v myšlenkách, a jen málokdy sjedeme pozorností od krku dolů a zkoumáme, co se s námi děje teď a tady. Ke svému tělu přistupujeme hodně technicky – musí vypadat podle nějakých konvencí, musí se napasovat do určitých velikostí. Když se nějak ozývá, tak ho rychle přehlušme a potlačme jeho signály. Setrvačností se ženeme dopředu, za něčím neurčitým v budoucnu, za ideálem, jak má co být, jak máme vypadat, čeho dosáhnout. Nejsme tedy plně přítomni v tomto okamžiku, proto ani nemůžeme plně vnímat své tělo a jeho vlastní inteligenci.

Rovnováha mezi hlavou a tělem v ásanách

I zde přichází ke slovu jóga, která je o vědomém bytí v přítomném okamžiku a o propojení těla, mysli a ducha. Zkuste o ní přemýšlet i v tomto smyslu, nejen jako o sestavě ásan na podložce. Když už jsme u fyzické praxe, není to o tom podat nějaký výkon a sedřít se. Je o kultivaci mysli, těla a hledání harmonie a spolupráce mezi nimi. Mysl se často snaží přeprat tělo. Tlačí ho do zbytečně náročných ásan, do krásných tvarů, kde ale tělu nemusí být dobře. Zkusme spíše hledat rovnováhu mezi tím, kolik do ásany dáváme myšlenky a kolik tam dáváme přirozené inteligence těla. Myšlenkou a záměrem pohyb začíná, když pak ale tělu necháme volnost a prostor, samo nás s pomocí dechu navede do takového nastavení, kde je mu nejlépe, kde dech i energie volně proudí a myšlení se projasní.

S vlídností, nic vám neuteče

Jakmile to jednou okusíte, jste na dobré cestě obnovit svoje spojení s tělem. Dnes už proto s údivem sleduji, že mi na lekce chodí lidé s nataženým svalem, s tím, že na ně něco leze nebo že je bolí ledviny. Nejraději bych je poslala rovnou domů (bohužel se o jejich limitacích i přes dotazy na začátku hodiny dozvídám až v průběhu lekcí), odpočívat. Před pár lety jsem to přitom byla já, kdo třeba s pocuchaným zápěstím vyrazil na pravidelnou hodinu jógy, protože to přeci tak moc nebolelo a já nechtěla o svou hodinu přijít. Při pohledu zpět naprosto nechápu, jak jsem to mohla udělat a s láskou dávám svému tělu víc a víc odpočinku. Jakmile mu totiž udělám prostor, regeneruje mnohem rychleji a třeba jen jediný den v klidu udělá neuvěřitelný rozdíl. Už také bezpečně vím, že mi nic neuteče.

Když proto ucítíte, že potřebujete položit hlavičku na zem, plakat a nechat se obejmout, poslechněte. Zabalte se třeba do teplé deky s hrnkem čaje, zůstaňte doma s knížkou nebo jděte dříve spát. Uvidíte, že druhý den vám bude o mnoho lépe, na těle i na duchu. Když ucítíte, že nějaká ásana je na vás moc, zkuste jednodušší variantu. Možná budete sami překvapení, co se bude dít a jaký pocit to ve vás zanechá. Ta největší odvaha totiž může být udělat krok zpátky.

 

Komentáře (0)